Neústupnost a vzdor. Ozvala se část Ruska, o jejíž existenci byly pochyby

Článek si můžete také poslechnout v audioverzi.

V pátek 1. března kolem druhé hodiny odpolední proběhlo v chrámu Ikony Matky Boží „Utiš mé smutky“ v moskevské čtvrti Marjino církevní rozloučení s opozičním politikem Alexejem Navalným. O něco později byl pohřben na nedalekém Borisovském hřbitově.

Rozloučit se s ním přišly desítky tisíc lidí z Moskvy i provincie a pohřeb, který nabyl podoby masového průvodu, se tak proměnil v jasně čitelné gesto svobodně smýšlející části ruské společnosti. Ta mohla vedle hlubokého smutku nahlas vyjádřit i své rozhořčení nad násilnou smrtí nejvýznamnějšího ruského opozičního politika posledních let, z níž viní osobně prezidenta Vladimira Putina. A poprvé od roku 2022 dala také veřejně průchod svému nesouhlasu s válkou na Ukrajině a obecněji s režimem, který stojí za jejím rozpoutáním.

O rozsahu a váze této smuteční akce nejlépe svědčí v nezávislých médiích hojně představované záběry širokých zástupů lidí s květinami a hořícími svíčkami v rukou, stojících v kilometrových frontách nejprve k chrámu a později k dva kilometry vzdálené hřbitovní bráně.

Obvyklé odhadování počtu zúčastněných, které zpravidla dodává větší či menší legitimitu protestním akcím, tentokrát jako by nebylo nutné: Na první pohled je jasné, že zazněl hlas značné části ruské společnosti, o jejíž existenci do pátku mnozí pochybovali.

Lidé přitom přišli i přesto, že pohřbu předcházela rozsáhlá zastrašovací kampaň, a s vědomím toho, že jim za účast hrozí v lepším případě popotahování v práci a v horším trestní stíhání. Politická aritmetika beroucí v potaz takováto rizika přitom jasně říká, že za normálních okolností, tedy bez zastrašování a represí, by účast mohla být mnohonásobně vyšší.

Více než o počty jde však v tomto případě o dějinnou váhu okamžiku. Jak správně podotkl jeden z komentátorů nezávislé ruské televize Dožď, která měla na pohřbu své kameramany, „záběry vysílané v přímém přenosu se okamžitě proměňovaly v historické svědectví“.

A právě zasazení pohřbu Alexeje Navalného do historického kontextu nám může tuto výjimečnou událost osvětlit ještě z jiné stránky: ukázat její symbolickou podstatu, která nejspíše bude hrát roli i do budoucna.

Významných pohřbů, které mají zřejmou konotaci s tím pátečním, se v ruských dějinách najde hned několik. Počáteční snaha orgánů státní moci vydíráním donutit matku Alexeje Navalného, aby svého syna pohřbila v tichosti, někde na odlehlém severním hřbitově skrytém před zraky kamer i veřejnosti, mohla mnohým evokovat pohřeb jiného významného kritika ruské státní moci, básníka Alexandra Puškina.

Car Mikuláš I., který ho pokládal za „nebezpečného volnomyšlenkáře“ a sympatizanta děkabristů (hnutí usilujícího o zavedení konstituční monarchie, pozn. red.), se podobně jako dnes Putin obával, že jeho veřejný pohřeb způsobí společenské nepokoje. A tak odmítl žádost Puškinovy manželky, aby se církevní obřad konal v centrálním petrohradském Isakijevském chrámu a nechal ho přenést do menšího odlehlého chrámu, kam byli vpuštěni jen nemnozí příbuzní a diplomaté pod dohledem velkého množství strážníků.

Poté bylo Puškinovo tělo převezeno do vzdálené Pskovské oblasti a pohřbeno bez účasti přátel a rodiny. Puškinova žena Natalja Nikolajevna se na jeho hrob dostala až po dvou letech.

Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že pohřeb Alexeje Navalného proběhne právě podle „puškinského scénáře“: Jeho příbuzní a kolegové z Fondu boje proti korupci se do poslední chvíle marně snažili nalézt prostory, kde by se lidé mohli s Navalným důstojně rozloučit – všechny obřadní síně i vhodné sály v centru města byly jako náhodou obsazené nebo mimo provoz.

Den před pohřbem probíhaly v okolí hřbitova policejní manévry, s vytipovanými aktivisty byly prováděny „preventivní pohovory“, a dokonce představený chrámu, kde nakonec poslední rozloučení proběhlo, dostal od církevní vrchnosti instrukci, aby obřad maximálně zkrátil. Zdálo se, že v takové atmosféře se na pohřeb vypraví nanejvýš hrstka odvážlivců.

Ale volba chrámu na moskevské periferii, která se zpočátku zdála spíše východiskem z nouze, se nakonec ukázala jako ideální. Zřejmý politický rozměr pohřbu pro danou chvíli přirozeně zakryl rozměr tradičně-náboženský a lidé pocítili, že jsou do jisté míry hájení rituální podstatou akce: Bylo málo pravděpodobné, že stát, který si do erbu okatě vytkl pravoslaví, bude násilně rozhánět tradiční pravoslavný pohřeb.

A tak se díky neústupnosti a vzdoru Navalného matky, a svým způsobem také díky náhodě, nakonec nabízejí jiné paralely, než je ta „puškinská“. Z těch starších především pohřeb Fjodora Dostojevského, svého času odsouzeného za protistátní činnost k trestu smrti a na poslední chvíli omilostněného. Loučení s ním se carským dohlížitelům vymklo z rukou a proměnilo se v první spontánní celonárodní pohřeb v ruských dějinách.

A ze současnějších pak především pohřeb disidenta Andreje Sacharova na konci roku 1989. Vyprovázení slavného akademika, jehož propuštění z vyhnanství se stalo symbolem perestrojky, bylo pravda jakýmsi stvrzením nezvratnosti již téměř dokonaných politických změn. Zatímco dnes stojí ta část ruské společnosti, která usiluje o změnu a obnovu, teprve na začátku dlouhé cesty.

V jednom se shodli snad všichni, kdo v pátek přišli Alexeji Navalnému naposledy vyslovit své díky a slíbit mu, že jeho věc nenechají padnout. Směrovat je na té cestě bude oběť, kterou pro ně podstoupil. „Oběť, kterou člověku historická situace diktuje a kterou musí přijmout“ – slovy Jana Patočky, jehož pohřeb měl podobný historický dopad zase u nás.

V symbolické rovině se tak pohřeb Alexeje Navalného stal zjevným kolektivním stvrzením vůle části ruské společnosti změnit poměry v Rusku za cenu vlastní oběti. Kolik jsou lidé ochotní obětovat, zda toto jejich odhodlání nabyde politických forem a zda na to dojde nyní, nebo až později, už je věc úplně jiná.