Odříznutým městem se šířila smrtící nákaza. Bylo to napínavé až do konce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Není to nějaký okrajový romantický smyšlený děj. Pes Balto má sochu mimo jiné i v newyorském Central Parku. A stal se hrdinou mnoha knih i filmů. Je to jeden z klasických a podstatných hrdinských příběhů amerických dějin. Jedna z prvních mediálních senzací v „přímém přenosu“, průběh štafety psích spřežení a osud odříznutého města sledovala celá Amerika u rozhlasových přijímačů. A zpracování toho příběhu má i zajímavou českou stopu.

K tomu se ještě vrátíme. Nyní zpět k Baltovi a do města Nome.

V městečku Nome byl jenom jeden lékař. A možná byl zázrak, že tam vůbec byl. Nome zažilo rozkvět během zlaté horečky, ale v roce 1925 tu žilo už jen přibližně 1400 obyvatel. Sedm měsíců v roce byli od okolního světa odříznuti ledem a sněhem. K nejbližší železnici to bylo víc než tisíc kilometrů.

V lednu 1925 diagnostikoval lékař Curtis Welch u několika dětí záškrt. Tehdy v mnoha případech smrtelné onemocnění. A velmi nakažlivé. Celému Nome a okolním osadám hrozila smrtící epidemie. Podle nejčernějších odhadů doktora Welche mohly zemřít tisíce lidí.

A tak začal ten heroický příběh psů a jejich musherů, Serum Run to Nome. Běh ledovou divočinou za záchranu dětských životů a celého ztraceného města.

Nejbližší zdravotnické zařízení, které mělo k dispozici sérum proti záškrtu, se nacházelo v Seattlu. Nějakých 5000 kilometrů od Nome. Právě tam poslal doktor Welch první zoufalý telegram: „Volá Nome, volá Nome. Máme tu začínající epidemii záškrtu a nemáme žádné sérum. Potřebujeme okamžitou pomoc. Volá Nome, volá Nome.“

Nebylo to tak, že by Curtis Welch byl špatný nebo nedbalý lékař. Věděl, že záškrt je smrtelně nebezpečný a že mu každoročně podlehnou tisíce lidí. Samozřejmě že včas objednal odpovídající dávku séra. Ta ale nedorazila. Moře zamrzlo dřív než obvykle, loď se k Nome nedostala. A nyní to už bylo nejblíž do Seattlu.

„Volá Seattle, volá Seattle. Čerstvé sérum je připraveno. Posíláme letadlo…“

Ano, to vypadalo nadějně a jednoduše. Jenže byl rok 1925. A to letadlo byl dvojplošník s otevřeným kokpitem. Urazil pořádný kus cesty, ale dál než do Anchorage to nezvládl. Zbývalo ještě nějakých 1000 mil.

„Volá Anchorage, volá Anchorage. Máme sérum. Můžeme ho po železnici dopravit do Nenany. Myslíte, že odtamtud by ho do Nome mohla dovézt psí spřežení?“

To byla otázka, na kterou nikdo nedokázal jasně odpovědět. Zároveň bylo jasné, že jinak to nepůjde.

Ne, mezi mushery na cestě do Nome tehdy nebyl žádný Čech. To by byl ještě víc překvapující, snad až „cimrmanovský“ příběh. Ale i tahle „česká stopa“ stojí za to.

Jedním z prvních, kdo heroickou cestu psích spřežení do Nome literárně zpracoval, byl český učitel František Omelka. Inspiroval ho článek v dobových amerických novinách. Omelka učil zeměpis, češtinu, uměl jazyky a byl také zdatný esperantista. Přes komunitu esperantistů v Kanadě získal další informace a v roce 1946 vydal román Štafeta. Jen s trochou nadsázky lze říci, že Češi byli po Američanech, Kanaďanech a Eskymácích první, kdo se seznámil s příběhem hrdinů „Serum Run to Nome“.

Omelka sám svůj román přeložil do esperantštiny a i díky tomu kniha získala mezinárodní věhlas. Vyšla i v němčině, angličtině nebo islandštině.

Je to jen osobní drobnost, která nijak nesouvisí se štafetou psích spřežení do Nome, ale v souvislosti s Františkem Omelkou ji prostě nelze nezmínit. Dodává jeho osobnosti a životu ještě další odstín balancování na pokraji reality a fikce. František Omelka se za studií seznámil se svojí jmenovkyní Františkou Omelkovou. Vzali se. Jeho manželka se po svatbě logicky jmenovala stejně jako předtím.

Psí spřežení vedená zkušenými mushery zajišťovala v odlehlých oblastech Aljašky doručování pošty. A právě poštovní společnosti zorganizovaly štafetu psích spřežení, která měla zachránit Nome. Celou akci koordinoval aljašský guvernér Scott Bone.

Štafeta měla dvě větve. Spřežení vyrazila z Nenany i z Nome. Na trase byla určená místa „předávek“ a díky telegrafickým zprávám a rozhlasovému vysílání sledovaly záchrannou akci celé Spojené státy.

Počasí bylo extrémně nepříznivé. Teploty se pohybovaly na dvacetiletém minimu, a tak když jako první z Nenany vyrazil „Wild Bill“ Shannon, ukazoval teploměr -46 stupňů. Foukal navíc silný vítr, který navál až třímetrové sněhové závěje. Bylo 9 hodin večer, 27. ledna a v Nome bylo potvrzeno 20 případů záškrtu. 4 děti zemřely.

Shannon běžel vedle saní; kdyby seděl, neměl by šanci přežít. Na první zastávku přesto dorazil silně podchlazený, obličej měl zčernalý od omrzlin. Tři psi ze spřežení zemřeli.

Po tříhodinovém odpočinku pokračoval Shannon dál a v jedenáct dopoledne předal sérum Edgaru Kallandovi. Teplota mezitím klesla na -49 stupňů a musherovi přimrzly ruce k řídítkům saní. Musel vydržet do další zastávky, kde řídítka polili horkou vodou.

Z Nome zároveň vyrazil nejzkušenější musher Leonhard Seppala, jehož spřežení vedl pes Togo. Seppala měl projet nejnebezpečnější úsek cesty. Zároveň zesiloval vítr a měnil se v bouři. Pocitová teplota klesla k -65 stupňům.

31. ledna Seppala převzal sérum od štafety, která vyrazila z Nenany. V té době už počet případů záškrtu v Nome vzrostl na 28. A bouře sílila.

Poslední úsek štafety do Nome absolvoval musher Gunnar Kaasen s vůdčím psem Baltem. Prodrali se vichřicí a do Nome dorazili 2. února ráno.

Na záchranné štafetě se podílelo dvacet musherů, většina z nich urazila přes 40 kilometrů. Leonhard Seppala ujel 146 kilometrů, Gunnar Kaasen 85 kilometrů.

Doktor Welch dostal epidemii definitivně pod kontrolu, když 15. února do Nome dorazila druhá dávka séra. Na štafetě se podílelo mnoho z musherů a psů, kteří peklem vichřice a mrazu projeli jen několik dnů předtím.

V Nome na záškrt zemřelo sedm lidí.

Hlavními hrdiny příběhu se stali Gunnar Kaasen a jeho sibiřský husky Balto. „Bylo příliš komplikované oslavovat 20 musherů a 150 psů. Koncept štafety byl složitý a nebyl tak vzrušující jako teze ‚Balto protnul cílovou pásku‘,“ říká historička a spoluautorka knihy The Cruelest Mile Gay Salsbury.

Kaasen a Balto byli vítězové. Jim patřily titulní strany, poděkování prezidenta, obdiv celé země. Hollywoodský producent Sol Lesser s nimi natočil krátký film, Balto se fotografoval s herečkou Mary Pickford a dalšími celebritami. V prosinci 1925 Balta zvěčnila socha v Central Parku. Tou dobou už média tvrdila, že Balto uběhl celou trasu, víc než tisíc kilometrů.

Ostatní musheři a zejména Leonhard Seppala to nesli těžce. Seppala ujel se svým spřežením nejnebezpečnější a nejdelší úsek štafety. Balto navíc pocházel z jeho chovu. Seppala pochyboval, že Balto byl vůdčím psem ve spřežení, nikdy tuto roli neplnil. Podle něj vedl Kaasenovo spřežení sibiřský husky Fox.

Je možné, že Baltova sláva byla založena na tom, že měl mediálně přitažlivější jméno a měl pro fotografy líbivější zbarvení? Je to možné. Ale možné je i to, že ostatní musheři prostě žárlili.

Zklamaný Seppala chtěl uznání pro svého huskyho Toga, a tak se se svým spřežením vydal na turné po Spojených státech. Alespoň částečnou satisfakci mu to přineslo. Turné vrcholilo v newyorské Madison Square Garden, kde Togovi předal čestnou medaili slavný polárník Roald Amundsen.

Togo neměl špatný život. On i další psi ze spřežení pro Nome měli štěňata. Seppala založil první chovatelskou stanici sibiřských husky ve Spojených státech.

Balto měl slávu a sochu, ale dopadl mnohem hůř. Kaasen ho prodal do varieté, kde ve stísněných podmínkách předváděl s ostatními psy práci spřežení. Ze zajetí ho vykoupil clevelandský podnikatel George Kimble a Balto dožil v clevelandské zoo.

Bývalí přátelé Kaasen a Seppala spolu už nikdy nepromluvili ani slovo.