Varování před ruským útokem přibývá. Experti nastiňují, co by následovalo

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hrozba přímého střetu mezi Ruskem a NATO jako by v posledních měsících přestávala být mezi evropskými politiky a zpravodajci nepředstavitelným scénářem.

Například dánský ministr obrany Troels Lund Poulsen minulý týden varoval, že Rusko do „tří až pěti let“ může „otestovat“ článek 5 alianční smlouvy o kolektivní sebeobraně. „V roce 2023 to tak NATO nevyhodnocovalo. Tohle je nový poznatek, který se teď dostává do popředí,“ prohlásil politik v rozhovoru pro list Jyllands-Posten.

Tento týden se přidala estonská kontrarozvědka. Podle ní Rusko chystá „vojenskou konfrontaci“ se Západem zhruba v následující dekádě. Svědčí o tom prý například plán zdvojnásobit počet ruských vojáků na hranicích se zeměmi NATO.

Šlo přitom jen o další v dlouhé řadě podobných výroků z poslední doby.

Důvody k obavám mohly ještě vzrůst, když bývalý americký prezident Donald Trump o víkendu v podstatě ponoukl Rusko k útoku proti členům NATO. Řekl, že by v případě svého znovuzvolení nepomohl zemím, které neplní alianční závazek vydávat na obranu dvě procenta HDP. Do této skupiny patří i Česko.

Seznam Zprávy pod vlivem těchto debat oslovily čtveřici expertů s otázkou, jak by mohl vypadat první týden vojenského útoku Ruska proti NATO. Vzhledem k dřívějšímu textu, ve kterém jsme zjišťovali, proč tyto debaty přestaly brát v úvahu princip jaderného odstrašení, jsme odborníky požádali, aby vzali v úvahu předpoklad, že obě strany dělají vše pro to, aby předešly jadernému konfliktu.

Na otázku nelze úplně jednoduše odpovědět z několika důvodů. Hlavním z nich je, že „vojenský útok Ruska proti NATO“ může mít řadu podob, od víceméně signalizačních (bez významných materiálních škod a bez ztráty lidských životů) až po konvenční invazi členského státu. Podoba a intenzita útoku přitom bude klíčová pro podobu reakce NATO, a tedy i události prvního týdne.

Podobně klíčovým faktorem by byla délka varování před útokem (kdy například v případě invaze na Ukrajinu existovalo varování před ní v horizontu měsíců). V případě masivní invaze by prakticky jistě byly podniknuty kroky ze strany NATO směrem k posílení obrany ještě před samotným započetím vojenského útoku. Zároveň reakce NATO jako mezinárodní aliance obsahuje mnohem méně automatičnosti, než je často předpokládáno.

Prvním krokem by prakticky jistě byla aktivace článku 4 Severoatlantické smlouvy (individuálně státem pod útokem nebo kolektivně jako v případě aktivace článku 4 východním křídlem Aliance v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022). V případě, že by se jednalo o masivní útok, by pravděpodobně následovala aktivace článku 5, tedy kolektivní obrany.

Nelze to nicméně garantovat, vzhledem k tomu, že Severoatlantická aliance rozhoduje konsenzem a bez konkrétní podoby vojenského útoku a aktuálního mezinárodněpolitického kontextu, ve kterém se útok odehraje, nelze dost dobře předvídat, zda by všichni členové NATO s aktivací článku 5 souhlasili (obavy se v tomto směru tradičně zaměřují na případ Maďarska, nicméně nelze vyloučit výhrady jiných států).

Obecně čím rozsáhlejší by byl vojenský útok, tím pravděpodobnější je, že by byl článek 5 aktivován. V případě aktivace článku 5 by následovala aktivace aliančních vojenských plánů, vyhlášení mimořádných stavů členskými státy a přesun vojenských schopností na hranice s Ruskem / frontovou linii.

V případě, že by se nejednalo o masivní pozemní útok proti členskému státu, může v prvním týdnu dojít k široké škále možných reakcí. Obecně lze spíše než konkrétní události prvního týdne uvést faktory, které budou určovat podobu reakce NATO:

Reakce by tak mohla mít různé podoby, spojující např. posílení obrany napadeného státu dalšími schopnostmi (viz například rozmístění kompletů Patriot v Turecku v reakci na aktivaci článku 4), odvetu proti Rusku (ve škále od méně než proporčních vůči ruskému útoku po více než proporční), přičemž kalibrace odpovědi bude determinovaná hledáním rovnováhy mezi odstrašením a vyhnutím se další eskalaci – tedy například nastavení takové odvety, která bude citelně bolestná pro Rusko, ale zároveň nepovede k ruské obavě ze strategického úderu, který by se Moskva mohla pokusit preemtovat vlastním úderem.

Paralelně by pravděpodobně na nějaké úrovni probíhala nějaká úroveň diplomatické výměny s Ruskem s cílem signalizovat vlastní cíle a odhodlání k další akci.

Pokud jde o možné scénáře, stále věřím, že ruský útok proti NATO je nemožný. Ano, únor 2022 nás naučil, abychom byli opatrní při těchto hodnoceních založených na racionalitě, ale útok proti NATO by byl úplně něco jiného, zvlášť po válce na Ukrajině. Tato válka dostala Rusko pod výrazný tlak a nedomnívám se, že někdo může očekávat, že konflikt s NATO by byl rychlá záležitost.

Myslím si proto, že přímý útok je extrémně nepravděpodobný. Přesto si lze představit nějaký druh provokace, možná po vzoru událostí na východní Ukrajině v roce 2014 – nějakou místní nespokojenost podporovanou Ruskem s věrohodnou (nebo dokonce nevěrohodnou) možností popřít (ruský podíl, pozn. red.). Možná i něco dalšího, co by zůstalo pod prahem přímého útoku. Ale zase, těžko říct.

Myslím si, že ruský útok proti NATO je velmi málo pravděpodobný. Ruská vláda by musela být věrohodně přesvědčená, že NATO je rozdělené a článek 5 je podkopaný. Možná by také měla obavy o integritu Kaliningradské oblasti, a tak by získala motivaci zaútočit s cílem vytvořit stabilnější pozemní spojení s Kaliningradem.

Myslím, že je nerealistické předpokládat, že Rusko by zaútočilo, aniž by cítilo hrozbu vůči sobě nebo cítilo příležitost – a příležitost se naskytne pouze tehdy, pokud Rusko uvěří, že je NATO rozdělené. Pokud by Rusko předpokládalo, že článek 5 by fungoval, riziko by pro něj bylo příliš vysoké.

Existují různé scénáře možného konfliktu mezi NATO a Ruskem. Po roce 2014 se v rámci NATO například často diskutoval tzv. „fait accompli“ scénář v Pobaltí, ve kterém by ruská armáda provedla rychlý mechanizovaný útok proti některému z baltských států a následně odstrašila vojenskou intervenci členských států NATO hrozbou jaderné eskalace. I z těchto důvodů se NATO snaží v uplynulých letech posilovat svoji vojenskou přítomnost na východním křídle.

V rámci ruské vojenské doktríny se obecně předpokládá snaha řídit eskalační dynamiku v rámci konfliktu a flexibilně využívat rozličných vojenských a nevojenských prostředků pro dosažení strategických cílů.

Určitě se dá čekat, že v prvních fázích přímého konfliktu by obě strany byly opatrné ohledně toho, aby se neřízeným sledem událostí konflikt rychle nedostal na jadernou příčku na pomyslném eskalačním žebříku. Nicméně v nějaké pozdější fázi konfliktu, kdy by například Rusku hrozil kolaps konvenčních sil, se dá naopak očekávat, že by Moskva záměrně využila hrozby použití jaderných zbraní k tomu, aby státy NATO donutila zasednout k jednacímu stolu a odvrátila tak možnou vojenskou porážku.

Taková hrozba by mohla mít povahu čistě komunikativní, ale potenciálně by se mohlo jednat i o demonstrativní jaderný výbuch nad nějakou neobydlenou oblastí. V extrémním případě by se pak mohlo jednat i o omezený jaderný útok proti nějakému vojenskému cíli, což je opět scénář, kterého se členské státy NATO dlouhodobě obávají, a to z dobrého důvodu: Neexistuje moc dobrých možností, jak na takový vývoj správně reagovat, aby pak konflikt neřízeně neeskaloval do podoby jaderné války.