Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Varování: Tento text obsahuje i na poměry Šuplíku značné množství tzv. zdivočelého pravopisu. Je to záměr a pokusím se ho obhájit před čtenáři a drezůrou korektůry.
Začněme osudovým verdiktem moderátora televizní vědomostní soutěže z tohoto týdne:
„Slovo manikúra s čárkou nad u vzniklo spojením latinského slova manus, tedy ruka, a výrazu kúra, označujícího léčebný proces, tedy s čárkou nad u. Slovo manikúra tedy vždy píšeme s čárkou nad u, podobně jako pedikúra. Je možný zápis manikýra, kde by však muselo být po n měkké i. Takže za tuhle lingvistickou spletenici Marie bohužel body nedostane…“
Áčko, nebo béčko?
Tak určitě. Adekvátním kolbištěm pro takové otázky lidské existence – Aleš Háma je příhodně nazval „lingvistickou spletenicí“ – jsou právě vědomostní soutěže. Například zmíněný Kde domov můj na ČT 1.
Ve vědomostních soutěžích jde o prokazatelnou správnost, a tu milujeme ze všeho nejvíc. Správnost, která se dá v televizi označit jako áčko nebo béčko, je v tomto případě jen pokračováním svatého grálu českého jazyka: školního diktátu.
Copak pravopis. Rovnou celý život víc a víc mutuje do ustavičného hledání nějakého „správného řešení“. Pravopis ovšem patří k prémiovým pařeništím naší posedlosti testováním správnosti.
Vycepováni kultem správnosti, udělali jsme z pravopisu materiální jádro češtiny. A i rozčilování se „jak tohle někdo může nevědět“ a „to se učí v páté třídě“ souvisí s tím, co jsme natrénovali ve škole: být ve střehu, abychom mohli bystře do někoho zapíchnout prst: Máte tam hrubku!
Slovo hrubka patří v komunitě závodníků ve správnosti k těm nejzamilovanějším. Jejich zadostiučinění z toho, že někoho nachytali při hříchu – anebo jejich radost: je to chyták! – násobí pocit převahy nad tupostí těch, kdo neví, „jak se to píše správně“.
Váhám, jestli to není zbytečné dodávat, ale pro jistotu: psát správně se má a musí, ale bohatství jazyka a jeho objevování spočívá v něčem jiném. Například v práci s významy a slovní zásobě. Pro kterou má němčina výstižnější slovo „der Wortschatz“, doslova „slovní poklad“.
A teď zpět k čárkám a kroužkům nad u, protože o to tu běží.
Pět bodů místo paní Marie dostali její soupeři, jelikož odpověď manikůra byla nesprávná. Taková informace má značný význam z pohledu otázky, kdo ze soutěžících postoupí do finálového kola. Vůči jazyku, jeho pravopisu i jeho dorozumívací funkci je ale vlastně bezcenná. Protože manikúru by šlo psát i s kroužkem a nestalo by se nic, kromě toho, že bychom vědomostní kvízy mohli záludnými otázkami zásobovat o něco méně.
Distribuce čárek a kroužků uvnitř slov, jako je manikúra, se opírá o předpis, že rozhoduje původ slova. Kroužek, vyvinuvší se v původní české dvouhlásky uo, přísluší slovům domácího původu, jako je původ nebo dům. Kdežto do přejatých slov, například múza, medúza, túra, kúra (ale ne ta dubová) a manikúra náleží čárka.
Tohle samozřejmě předpokládá, že uživatel jazyka dokáže pokaždé určit, jestli jde o český originál, nebo o slovo přiváté odjinud. Ale vážně je potřeba na něj tenhle, s permanentním otevíráním češtiny světu čím dál náročnější úkol, nakládat?
Jinak řečeno: Správně trefit pravopis kúra a kůra určitě je v lidských silách. Ale je zapotřebí se z toho tak náruživě zkoušet? Není to spíš jedno?
Je. Vždyť v disciplíně ú/ů se vyskytuje nejen ryze český ocún, ale také echt německý štrůdl (der Strudel), u kterého variantu s kroužkovaným ů autorizoval sám pravopisec číslo jedna, Ústav pro jazyk český! Protože štrúdl, považte vysvětlení, už dostatečně zdomácněl a tím pádem si vydobyl nárok psát se nejen s čárkou, ale i s kroužkem.
Že s češtinou zacházejí i mraky lidí, kteří štrúdl ani štrůdl nepečou, nejedí nebo dokonce ani nevědí, co to je, natož aby měli pocit, že u nich zdomácněl, takže si mohou dál myslet, že cizí štrůdl je hrubka jako prase, načež jim pan Háma nepřidělí ani ň, to tu zřejmě vůbec nikoho nezajímá!
Taková fůra je slovo viditelně cizího původu (srov. něm. führen a fahren). Ale někdo někdy dospěl k názoru, že už uzrála na kroužek, na rozdíl od, no fuj, tůry a tůrování motorů, protože slovo túrovat je, jak přece musí vědět každý absolvent alespoň šesti tříd základní školy, galicismus, takže se musí psát jedině s čárkou, tím cejchem cizáků.
Lůza už dle jazykoporadců zapustila kořeny také, kdežto lúzr je pořád moc cizí, takže se doporučuje raději psát s čárkou než s kroužkem. Ale kroužek, a tak zní redakční stanovisko Šuplíku, je jako obvykle hezčí.
U Pravidly českého pravopisu jen velmi letmo políbených slov jako šúrovat/šůrovat, čúza/čůza nebo búr/bůr (pět korun) se může dít prakticky cokoli. Výjimečnou možnost nedorozumění kvůli pravopisu „našel jsem ležet na ulici búra“ a „našel jsem ležet na ulici Búra“ eliminují malé a velké počáteční písmeno. Poradíme si.
Slovu kanimůra dal vzniknout japonský admirál Hikondžó Kamimura, takže je nejen cizího, ale navíc tisíce kilometrů vzdáleného původu 0150 ale jasně že s kroužkem!
Proč se může psát šůrovat (z něm. schuren), ale je chyba psát tůrovat? Máme toho zapotřebí? Máme volat rozhodčímu, aby přeměřil zdomácnělost jednoho nebo druhého? Nemyslím si.
Tendence zdobit prostředek i údajně nečeských slov kroužkovaným ů je evidentní. Jde o přirozený sklon rodilých mluvčích, proč se mu mermomocí bránit? Protože jsme to vydrželi my, musí se zkouškou správnosti prokusovat i všechny budoucí generace žáků a soutěžících? Povolme kroužek za všech okolností alespoň jako možnost, a bude po trápení. Jen těch pět bodů odvážné paní Marii už nikdo nevrátí…
Vždyť jednoho dne, a já vím, že ten den přijde, zdomácní nejen vůdů, ale i bůmr a jůtůbeři. A lůzr úplně v pohodě, snad jenom ne podle vzoru Lůvr. Připravujme se na to společně.
Nebo snad není dost jasným vzkazem už to, že se slavný Pražský lingvistický jmenoval právě kroužek? Hezký den, milí čtenáři.
