Jak se Šilhavý dostal do Ománu? Cestu mu umetli jeho krajani

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Možná jen předešel svému odvolání. Krátce po skončení utkání Česko–Moldavsko v listopadu loňského roku, kdy se výhrou 3:0 český tým kvalifikoval na evropský šampionát v Německu, trenér Jaroslav Šilhavý oznámil, že u mužstva končí.

Odpočinek si ale nedopřál dlouhý. Přijal nabídku trénovat reprezentační výběr Ománu. „Šance, která se neodmítá,“ vyjádřil se při podepsání dvouleté smlouvy.

Není zdaleka sám, kdo v zemích Arabského poloostrova, který je díky ropným nalezištím bohatou částí světa, získal angažmá.

Při pohledu na výčet českých trenérů, kteří v této části světa působili u reprezentačních výběrů, by se mohlo zdát, že česká škola získala velké renomé. Samozřejmě na lavičkách týmů působilo mnohem víc odborníků z Brazílie, Francie, Anglie, Německa, Portugalska, Nizozemska, států bývalé Jugoslávie a dalších fotbalových velmocí. Ale i tak je to číslo hodně uspokojivé.

Prsení se, jak je česká trenérská škola vyhledávaná a uznávaná, může být však poněkud mylné. „Arabské funkcionáře nijak nezajímá, odkud kdo pochází, jdou po úspěšných trenérech,“ tvrdí Zdeněk Sivek, mnoholetý školitel trenérů z pověření FIFA.

I Arabský poloostrov zná z této činnosti dobře, přednášel a školil trenéry v Saúdské Arábii v roce 1997 a rok později v Kataru, vývoj na tomto úseku sleduje pečlivě nadále. „Už v té době bylo poznat, jak jsou místní státy lačné po tom, aby se ve fotbale prosadily. A tomu odpovídá i výběr lidí, jimž svěří své reprezentace,“ prohlašuje.

Ománská nabídka Jaroslavu Šilhavému nebyla nahodilá. „Velice dobře vědí, kdo je úspěšný, komu se podaří někam postoupit, kdo má výsledky,“ tvrdí Sivek. „Jarda musel na sebe upoutat pozornost, když s českým týmem postoupil na Euru 2021 do čtvrtfinále, dařilo se mu v Lize národů UEFA, loni opět postoupil na evropský šampionát,“ vypočítává Sivek.

Odmítá ovšem, že by šlo o uznání celé české školy. „Jde o zásluhy jednotlivců, na národnost či státní příslušnost se nehledí,“ zdůrazňuje. A arabské prostředí, mentalitu obyvatel a uvažování šejků, kteří většinou stojí v čele místních fotbalových svazů, zná velmi dobře.

Z množiny zahraničních trenérů, kteří vedli reprezentační fotbalové výběry na Arabském poloostrově, se vymyká Milan Máčala.

Seděl na lavičce pěti (!) výběrů, což je v tomto regionu světový unikát. „Milan Máčala si tam vybudoval naprosto jedinečnou pozici, přímo kultovní,“ souhlasí Miroslav Soukup, jenž se v třaskavém regionu rovněž dosti výrazně prosadil.

A dodává, že v těchto zemích často přináší jakousi nadstavbu nad výsledky či odbornými schopnostmi i metafyzické konsekvence. „Masala znamená v arabštině něco naprosto výjimečného, skvostného, nedotknutelného,“ snaží se Soukup nalézt odpovídající význam.

I proto jeho český kolega dosáhl takového věhlasu. „Mně říkali Sukup, přičemž suk je obchod,“ odhaluje současný trenér Jemenu, že jeho příjemní při pokusu převést ho do arabštiny vyznívá dosti prostince.

To nijak nesnižuje Máčalovy zásluhy. „Všem hodně jeho věhlas pomohl,“ zdůraznil Ivan Hašek, když se začal v arabském prostředí pohybovat. „Především převzít Saúdskou Arábii, to už něco znamená,“ vysledoval časem, který stát zaujímá dominantní postavení.

Máčalovi byl tento tým svěřen. Stejně jako další čtyři reprezentace. Spojené arabské emiráty převzal účelově jen na Pohár FIFA v prosinci 1997, kdy se turnaje nejlepších zástupců kontinentů zúčastnilo i Česko jako poražený finalista z Eura 1996 v Anglii.

Vzájemný souboj vyzněl jednoznačně pro evropského vyslance – 6:1. Máčala tehdy kategoricky prohlásil. „Vinu na vysoké porážce nenesou moji svěřenci, ale systém. Není možné, aby amatéři hráli proti profesionálům!“ hřímal. „Jasně stanovil, jaká je cesta k lepším výsledkům,“ oceňuje tento odvážný kritický výrok i po letech Sivek.

I tím si Máčala získal obdiv.

Prosadit se v arabských zemích je náročné a složité. „I když trenér podepisuje smlouvu na několik let, musí počítat s tím, že už příští měsíc bude na dlažbě,“ rozkrývá úskalí Sivek. „Arabové chtějí úspěch hned,“ vyzdvihuje. „A nejlépe titul mistrů světa,“ odhaluje jejich sny.

Nynější kouč české reprezentace Ivan Hašek to poznal, když se před třemi zavazoval k pozvednutí libanonského státního výběru. Nový zaměstnavatel nebyl ve stanovování výkonnostních cílů žádný troškař. „Jen ty nejvyšší, tedy snaha o postup na světový šampionát v Kataru,“ přijal nevyhnutelný závazek. „Nebylo stanoveno, že musím, ale je potřeba se o to poprat,“ upřesnil.

Přitom ve třetí fázi kvalifikace byl Libanon ve skupině největším outsiderem: Írán, Jižní Korea, Spojené arabské emiráty, Irák, Sýrie. Navíc pro politickou nestabilitu neexistovala domácí soutěž, všechny zápasy hrál Libanon v azylu. Postoupit se nepovedlo, ale uznání za odvahu i vykonanou práci si Hašek vydobyl.

Snad ještě složitější má situaci Soukup na lavičce Jemenu. „Mám smlouvu, dokud mne nevyhodí,“ uvědomil si vratkou pozici při podpisu. Přitom na fakt, že se stát nachází v ozbrojeném konfliktu, reprezentace hraje domácí zápasy na cizí půdě, neschází se a český rodák ji vede na dálku, nikdo nebral ohledy. „Málokdo si umí podmínky, za nichž se tam pracuje, vůbec představit,“ upozorňuje Sivek.

Když se však daří, nosí trenéra na rukou. A velebí ho až do nebes. Jen krůček byl trenér Máčala od historického zápisu, když málem dovedl Bahrajn na mistrovství světa 2010 v Jižní Africe. V mezikontinentální kvalifikaci s Novým Zélandem padl jediným gólem, když jeho svěřenci nedali spousty šancí a neproměnili ani penaltu. „Postavili by mu sochu,“ prohlašuje Sivek.

Znevažovat práci v arabském fotbale či jí dokonce pohrdat je důkaz neznalosti. Dávno už to nejsou rozvojové země. A trenérů na výběr se po světě pohybuje a nabízí nepřeberné množství, stovky. „Když neuspějete, tak už vám nikdo angažmá nedá,“ hájil své působení na asijském kontinentu Hašek, když mu při převzetí české reprezentace jeho odpůrci vyčítali, že působil mimo Evropu.

Rovněž už dávno neplatí, že jsou trenéři, kteří se časem dokážou orientovat jen v těchto exotických destinacích. „Není pravda, že by takový člověk neměl už evropskému fotbalu co dát,“ zdůrazňuje Sivek. „Naopak, kdo se prosadil tam, něco dovede. Jsou za ním úspěchy,“ opakuje původní myšlenku.

Nyní se na tuto cestu vydává Jaroslav Šilhavý na lavičce Ománu.