Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Letos to bude už sedm let, co katalánští separatističtí lídři uspořádali referendum o odtržení regionu od zbytku Španělska. Otázka katalánské nezávislosti ovšem nadále hýbe společenskou i politickou debatou v zemi.
Španělský premiér Pedro Sánchez už v listopadu vyhověl katalánským separatistickým stranám – Junts a ERC – a slíbil, že jejich stíhaným představitelům udělí amnestii. Výměnou za to získal jejich podporu při hlasování o důvěře a udržel se v čele Španělska.
Hned záhy se ale ukázalo, že za výhru se tato dohoda rozhodně označit nedá. Sánchezova pozice je velmi vratká a jeho parlamentní většina křehká a závislá na hlasech katalánských separatistů, kteří si díky tomu mohou diktovat podmínky.
Španělští poslanci na konci ledna smetli ze stolu návrh zákona o amnestii. Proti hlasovala i strana Junts, v čele s katalánským expremiérem Carlesem Puigdemontem, který žije od zmařeného pokusu o vyhlášení katalánské nezávislosti v belgickém exilu. Podle ní navrhovaný zákon jeho stíhaným lídrům neposkytuje dostatečnou ochranu.
„Nacionalističtí poslanci ukázali, že mají premiéra pod kontrolou, ukázali, jak slabý Sánchez je,“ uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Iñaki Ellakuría, politický reportér předního španělského listu El Mundo, který se specializuje na Katalánsko.
Podle něj je amnestie „útokem na soudce, kteří bránili demokracii, a tudíž španělský demokratický systém oslabuje“. „Pedro Sánchez ví moc dobře, že lže. Stejně jako další populističtí lídři ale raději lže, než aby přišel o moc,“ myslí si.
V zahraničních médiích se o Sánchezově amnestii pro aktivisty, kteří se v roce 2017 podíleli na uspořádání referenda o nezávislosti Katalánska, píše jako o tématu, které rozdělilo Španělsko. Vnímáte to tak?
Amnestie vyvolává ve Španělsku velké společenské i politické rozpory, zejména mezi dvěma hlavními stranami: PSOE (Španělská socialistická dělnická strana, jejímž členem je i španělský premiér Sánchez, pozn. red.) a PP (konzervativní Lidová strana).
Mimo jiné proto, že katalánští separatisté nikdy neprojevili lítost nad státním převratem z roku 2017, ale právě naopak: prohlásili, že to udělají znovu.
Amnestie pro katalánské separatisty
Amnestie má ukončit stíhání několika stovek separatistických politiků a aktivistů, kteří se podíleli na pořádání plebiscitů o osamostatnění Katalánska v letech 2014 a 2017.
Katalánci se tehdy vyslovili pro osamostatnění, španělská centrální vláda ale celé hlasování označila za ilegální, a tedy neplatné. Následovaly stotisícové protesty.
Soudy udělily několika ministrům katalánské vlády a dalším politikům dlouholeté tresty vězení za vzpouru. Na svobodu vyšli v roce 2021, když jim Sánchezova vláda udělila milost.
Prominentní katalánský expremiér Carles Puigdemont, který stál v čele snah o nezávislost, před španělskou spravedlností uprchl. V současné době pobývá v belgickém exilu. Vyhlášení amnestie by mohlo otevřít cestu k jeho návratu do Španělska.
Více o dohodě se separatisty:
Jedním z nejspornějších problémů, které provázejí dohodu mezi socialisty a katalánskými nacionalisty, je, že španělská vláda popřela, že by jednostranné vyhlášení nezávislosti bylo útokem na španělskou demokracii.
PSOE na to změnilo názor jenom proto, že Pedro Sánchez potřeboval sedm hlasů od strany Junts, aby zůstal u moci.
Posílil Sánchez příslibem amnestie pro stíhané lídry separatistické tendence v Katalánsku?
Vzhledem k tomu, že tyto dvě nacionalistické strany teď mají možnost rozhodovat o správě Španělska, se do centra pozornosti opět dostali separatističtí lídři, zejména tedy Carles Puigdemont. Tahle situace se mnohým socialistickým lídrům nelíbí, ale raději o tom příliš nemluví.
Separatistické myšlenky jsou v Katalánsku stále živé. Nacionalistické strany stále mají politickou i kulturní moc. Nezávislost si stále přeje zhruba 40 % populace, proti je 51,9 %.
Proč otázka katalánské nezávislosti vyvolává ve Španělsku tolik emocí?
Protože Katalánsko je podstatnou součástí Španělska, nikdy nebylo nezávislou zemí. Španělsko je jedním z nejstarších národních států v Evropě. Odtržení jednoho z jeho teritorií je proto otázkou, která samozřejmě má silný sentimentální náboj. Za prvé v Katalánsku, kde je společnost rozdělená, a za druhé v celém Španělsku.
Ve španělském hlavním městě Madridu se konala řada demonstrací proti zákonu o amnestii. Poslední z nich uspořádala na konci ledna Lidová strana a zúčastnily se jí desítky tisíc lidí. Čím odpůrci zákona argumentují?
Jedním z hlavních argumentů je, že je to mimo náš ústavní rámec. Naše ústava amnestii neupravuje. Proto se proti amnestii vymezuje tolik soudců a státních zástupců.
Amnestie by také vymazala možné zločiny, které se teď vyšetřují. Ať už jde o terorismus, ekonomickou korupci nebo napojení katalánského nacionalismu na Rusko.
Iñaki Ellakuría
Iñaki Ellakuría je španělský novinář a politický analytik. Vede katalánskou odnož předního španělského listu El Mundo. V minulosti působil také v denících La Vanguardia a ABC i v tiskové agentuře EFE.
V roce 2006 získal Mezinárodní novinářskou cenu španělského krále za sérii historických reportáží o odtajněných amerických dokumentech. Je spoluautorem několika knih.
Iñaki Ellakuría.
Zdroj: El Mundo
Dalším významným problémem je, že separatističtí lídři nelitují toho, co v roce 2017 udělali a opakují, že jejich cílem je stále odtržení od Španělska. Proč by měli dostat amnestii, když neprojevili žádnou lítost?
Co by vyhlášení amnestie v praxi znamenalo?
Znamená to beztrestnost pro ty, kteří v roce 2017 porušili zákon. Došlo by k jejich politické rehabilitaci. Byl by to útok na soudce, státní zástupce a policisty, kteří hájili zákonnost.
Z morálního hlediska je to zvrácené, z politického hlediska je to nebezpečné, jelikož to dává beztrestnost výměnou za hlasy. Puigdemont v roce 2017 unikl do Belgie a dosud nebyl postaven před soud.
Mohl by zákon o amnestii Puigdemontovi otevřít cestu k návratu do země? Pokud ano, jaké by to mělo dopady?
Jeho návrat by znamenal porážku právního státu tváří v tvář katalánské nezávislosti. Puigdemontův návrh by mohl přepsat politickou mapu Katalánska a znovu oživit otázku nezávislosti.
Dalším důsledkem by byla politická nestabilita ve Španělsku. Dokud bude mít PSOE v Madridu za partnery katalánské nacionalisty, dvě největší strany, tedy PSOE a PP, jen těžko dojednají zásadní politické dohody.
Proč chtějí Katalánci nezávislost?
Nacionalisté tvrdí, že Katalánsko, které je se svými 7,5 miliony obyvatel jedním z nejbohatších španělských regionů, má z morálního, kulturního, ekonomického i politického hlediska právo na sebeurčení.
Historie regionu sahá téměř 1000 let do minulosti. Před španělskou občanskou válkou se Katalánsko těšilo poměrně velké míře autonomie, která však byla za vlády diktátora Francisca Franka potlačena. Po jeho smrti získal region na základě ústavy z roku 1978 opět autonomii a jako součást nového demokratického Španělska prosperoval.
Zákon z roku 2006 Katalánsku přiznal ještě větší pravomoci, posílil jeho finanční vliv a označil ho za „národ“. Španělský ústavní soud mu ovšem v roce 2010 většinu těchto pravomocí zase vzal, čímž mezi Katalánce zasel nespokojenost.
Ta ještě zesílila v důsledku vleklé ekonomické krize, která odstartovala v roce 2008. Mnozí Katalánci si stěžovali na to, že centrální vláda si od nich bere na daních víc, než regionu vrací. Tento pocit mezi katalánskými nacionalisty převládá dodnes.
Sánchez namítá, že amnestie by měla na dění ve Španělsku pozitivní dopad, jelikož by přispěla k „dialogu, porozumění a odpouštění“ a zklidnila situaci v Katalánsku. Souhlasíte s tím?
Ne. Situace v Katalánsku se zklidnila díky postupu justice proti separatistům. Amnestie je útokem na soudce, kteří bránili demokracii, a tudíž španělský demokratický systém oslabuje.
Pedro Sánchez ví moc dobře, že lže. Stejně jako další populističtí lídři ale raději lže, než aby přišel o moc.
Sánchezovo postavení je ale poměrně vratké. Nedávné hlasování o zákonu o amnestii skončilo debaklem. Proti zákonu hlasovali i poslanci katalánské strany Junts, která Sáncheze původně podpořila. Co to znamená pro jeho politickou kariéru?
Nacionalističtí poslanci ukázali, že mají premiéra pod kontrolou, ukázali, jak slabý Sánchez je. Premiér ví, že tato situace je pro jeho zájmy choulostivá a vyvolává politický boj mezi levicí a pravicí, kterou nazývá fašistickou. Využívá staré duchy španělské historie, aby rozdělil společnost na dvě skupiny. Takový politický přístup je velmi nezodpovědný.
