Babiš prodal Mafru. Získal přesně to, co chtěl

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Andrej Babiš sršel ve čtvrtek večer na sociální síti X dobrou náladou. Se čtveráckým dodatkem „Tak prý něco prodali“ připomněl svůj nejslavnější tweet, kterým v červnu 2013 změnil českou mediální scénu. Tehdy naznačoval, co se všeobecně vědělo: akvizici velkého vydavatelství, jeden ze zásadních bodů jeho plánu k ovládnutí české politiky i země. Což se mu málem i povedlo.

Jen nás tehdy všechny překvapilo, co koupil. Všeobecně se mělo za to, že se jeho obětí stane Ringier, vydavatel Blesku či Reflexu. Jenže Babiš si nakonec pořídil Mafru s MF Dnes, Lidovými novinami, jejich weby, TV Óčko a abychom nezapomněli, protože se to občas stává, k tomu také ještě zvlášť Rádio Impuls, jednu z nejposlouchanějších stanic v zemi.

Ve čtvrtek 1. února 2024 celá mediální divize Agrofertu definitivně přešla k novému, patrně jen dočasnému majiteli Karlu Pražákovi a jeho skupině Kaprain. Obchod byl sice uzavřen už loni v létě, ale teprve teď, po schválení antimonopolním úřadem, je to definitivní. Babiš ani jeho svěřenské fondy už nevlastní žádná média. Ne že by se mu už nehodila, jen se také konečně zpřísnil zákon o střetu zájmů.

Ale byl to pozoruhodný příběh.

A není náhoda, že má svůj začátek symbolicky v červnu 2013, jedenáct dní po zásahu na Úřadu vlády, který ukončil existenci vlády Petra Nečase a málem i ODS.

Respektive náhoda to vlastně trochu je. Babiš o Mafře v nejvyšším utajení jednal dlouhé měsíce, jen se to pěkně sešlo. Stejně jako fakt, že Mafru definitivně převzal pár dní po předčasných říjnových volbách 2013, kdy už to nebyl jen poněkud výstřední miliardář. Byl to předseda hnutí, kterému dalo hlas 927 tisíc lidí a které jen tak tak že volby senzačně nevyhrálo. A za pár dní už to byl také vicepremiér a ministr financí.

Starý dobrý politicko-mediální svět, jak jsme jej znali od 90. let, definitivně skončil.

K volebním výsledkům roku 2013 Mafra ještě Babišovi nijak nepomohla - k těm dalším v letech 2017, 2021 i 2023 při prezidentské volbě už ale ano. V roce 2013 si dost lidí kladlo otázku, jestli by bývalo nebylo od Babiše taktičtější koupit si přece jen ten Blesk s jeho masovým dosahem k publiku, na které mířil.

Jenže Babiš a jeho stratégové uvažovali jinak. A správně, jakkoli dnes opoziční lídr povinně fňuká, jaká to byla chyba, skoro jako všechno, co v životě dobrovolně udělal.

„Svoje“ média nepotřeboval ani tak k tomu, aby o něm šířila pozitivní zprávy. To dokázal zařídit i jinak, v první řadě svým nekonečným masivním PR náletem. Záměrem bylo minimalizovat počty zpráv a odhalení, které o sobě číst nechtěl.

Což se částečně povedlo. Babiš se dostal k MF Dnes, svého času nejvlivnějšímu médiu v zemi. Médiu, jehož investigativní oddělení významně pomohlo k rezignaci minimálně dvěma premiérům a několika dalším ministrům a důležitým politikům. MF Dnes a samozřejmě s ní spojený iDnes bývaly instituce, jejichž zjištění nemohl nikdo ignorovat. A tak se Babiš rozhodl, že udělá to, co mu v byznysu vždycky šlo: nepřátelské převzetí a neutralizaci. Lidové noviny, prestižní noviny se slavnou historií, byly už jen takový milý bonus.

Doba tomu přála. Média prožívala počátkem minulého desetiletí permanentní krizi a němečtí majitelé Mafry usoudili, že svou investici z 90. let zhodnotí, dokud jim to aspoň něco přinese.

A tak se také stalo.

Jak vypadají produkty Mafry po deseti letech v potravinářsko-chemickém holdingu, ať posoudí každý sám.

Na druhou stranu, Babišova akce vyvolala možná nečekanou reakci. Mnoho novinářů okamžitě oznámilo, že pro noviny vlastněné vrcholným politikem, a zvlášť Andrejem Babišem, pracovat nebudou. Třeba Tomáš Němeček, Jaroslav Kmenta, šéfredaktoři MfD a LN Robert Čásenský a Dalibor Balšínek. Další se přidali vzápětí nebo po prvních pár zkušenostech s novým majitelem.

Česká mediální scéna se rozrostla o mnoho nových titulů, zakládaných často skoro na koleně, které dokázaly přežít a zdárně se rozvíjet dodnes – třeba Echo24 nebo časopis Reportér. A nakonec i Seznam Zprávy, kde tenhle text čtete, byly odpovědí na nové poměry na trhu. Celkově myslím, že jsme neprodělali.

Andrej Babiš ovšem rozlišuje jen dva druhy novinářů a vlastně asi i lidí. Ty poslušné, které si koupí, a pak už jen nepřátele. Těmi jsme se postupně stali skoro všichni. S tím pocitem se dá žít. A asi si můžeme přiznat, že většina médií byla v letech jeho vlády „protibabišovská“. Stejně tak v prezidentské volbě loni v lednu stála většinová mediální přízeň na straně Petra Pavla. Tak to chodí, média, respektive jejich autoři, mívají vlastní názory na politiku a politiky. Jen není normální ani zdravé, aby si k nim chodili pro výplatu.

Předseda ANO s vlastním mediálním krytím ale natlačil kritická média v očích svých příznivců do role politické opozice. Dnes je zase pro změnu označuje za „provládní“, což mu ovšem nebrání v tom, aby jejich titulky a texty argumentoval, kdykoli potřebuje mlátit vládu po hlavě.

Není to nic moc invenčního. Totéž dělával svého času třeba Jiří Paroubek. Jenom to celé možná o jakémsi spojenectví chybně přesvědčilo i někdejší opoziční, dnes vládní politiky. Ti pak od počátku Fialovy vlády považují kritické texty na svou adresu za nefér: Vždyť jsme přece spolu kdysi bojovali proti Babišovi, to chcete, aby se zase vrátil? Upřímná odpověď zní: Je mi to jedno, pracuju s tím, co mi voliči vyberou.

Teď Andrej Babiš mediální trh opouští. Byl to jeden z jeho mimořádně vydařených obchodů po všech stránkách. Poměry, které na trhu stvořil, přetrvají ještě dlouho bez ohledu na to, jestli mu nějaké vydavatelství přímo patří. Stejně tak to bude vypadat s celým Českem i po jeho definitivním odchodu z politiky. Z téhle éry se budeme vzpamatovávat ještě dlouho.