Porod jako trauma. Proces stížnosti mnoho rodičů vzdá, říká odbornice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nedostatek informací, provádění zdravotnických úkonů bez vědomí rodičů i pochybení personálu nemocnice. Tak popisuje Vendula Nakládalová porod svého syna v nemocnici v Kadani, na kterou podala stížnost.

„Nevěděli jsme nic o rizicích, která se u nás později projevila. Pokud bych měla dostatek informací, s daným postupem bych nikdy nesouhlasila,“ tvrdí. Jako příklad uvedla nástřih hráze či podávání oxytocinu.

Porod jejího syna byl plný komplikací. Podle Nakládalové jí personál sděloval minimum informací o jejich zdravotním stavu. „Dozvěděli jsme se, že syn byl v ohrožení života, až několik měsíců po jeho propuštění z nemocnice. Až když jsme se probírali zpětně lékařskými zprávami,“ uvádí příklad.

„Když lékaři neřeknou, co se stalo, jak se to bude řešit, a jednají s ním jako s kusem hadru, má to také velký vliv na psychiku. O sepsi syna jsem se například dozvěděla od sestřiček, které se o tom bavily na sesterně. Myslím, že to není úplně vhodný způsob, jak by se rodič měl dozvědět, že jeho dítě na tom není zdravotně dobře,“ dodává.

Ze zákona o zdravotních službách vyplývá, že všechny úkony mohou být prováděny pouze za podmínky podepsání takzvaného informovaného souhlasu. Výjimkou jsou situace, kdy je pacient v ohrožení života. Rodička jej podepsala, informace ale prý nedostávala.

„Ten podpis přece neznamená, že si se mnou mohou dělat, co chtějí, aniž by mi cokoliv řekli,“ podotýká Nakládalová.

Právě v komunikaci spatřuje největší problém. Tvrdí, že se opakovaně ptala na zdravotní stav svého syna. Personál nemocnice jej ale komentoval jen sporadicky, lékaře navzdory jejím žádostem za celou dobu hospitalizace ani jednou neviděla.

„Člověk je pak samozřejmě vyděšený a netuší, co se děje. Mé dotazy mi nebyly zodpovězeny a veškeré úkony byly prováděny bez toho, aniž by mi někdo poskytl informace. To je přímo v rozporu se zákonem. Evidentně si s tím personál vůbec neláme hlavu,“ kritizuje Nakládalová.

Na kadaňskou porodnici proto podala stížnost, kterou má redakce Seznam Zpráv k dispozici. Nemocnice má nyní třicetidenní lhůtu danou zákonem, aby se k případu vyjádřila.

Redakce oslovila také vedení nemocnice, to ale konkrétní případy odmítlo komentovat.

„Každá stížnost doručená do nemocnice je evidována a zpracována, což zahrnuje mimo jiné vyjádření veškerého personálu pracovišť, jichž se stížnost dotýká. V případě, že nemocnice shledá pochybení na straně personálu, řeší toto vnitřně,“ sdělila asistentka ředitele kadaňské nemocnice Lenka Pešová.

Dodala, že v současné době neevidují žádnou oprávněnou stížnost na porodnici.

Špatnou zkušenost se stejnou nemocnicí má i čtyřicátnice z Ústecka, která tam rodila před rokem. Nepřála si uvést jméno, redakce ale její totožnost zná.

„Vzniklo tam strašně moc zbytečné bolesti a problémů. Z mého pohledu to je něco naprosto nepřijatelného,“ myslí si žena.

I ona nemocnici poslala stížnost. „Na některé její body mi vůbec neodpověděli, jiné popřeli, o některých řekli, že si tu situaci nepamatují,“ hodnotí reakci. Momentálně proto zpracovává další podklady, které chce adresovat na krajský úřad prostřednictvím odvolání.

Ještě před porodem opakovaně žádala o provedení císařského řezu. „Byla jsem totiž po operaci dělohy. Hned na začátku jsem říkala, že jsem měla dřív velké zdravotní problémy, můj první porod trval 24 hodin. Před pár lety jsem měla trhlinu na děloze, velké krvácení. Jsem také po umělém oplodnění a bylo mi 39 let,“ vyjmenovává důvody, proč nechtěla podstoupit klasický porod. „Nechtěla jsem riskovat,“ shrnuje.

Tvrdí, že personál jí ale vstříc nevyšel. Jeho chování popsala jako velmi nevhodné. „Lékařka byla nepříjemná, nadávala mi, že se při porodu málo snažím. Přitom jsem byla sotva při vědomí. Potom si třeba mezi mýma nohama vyřizovala soukromý telefonát. To mi nepřipadá moc profesionální,“ hodnotí.

Nemocnice se za chování lékařky omluvila. „Paní doktorka byla poučena o nevhodnosti tohoto postupu a již se nebude opakovat,“ stojí v odpovědi na stížnost.

Problémů ale vidí žena více. Zdravotní dokumentace je podle ní plná nesrovnalostí. „Porod trval dvě hodiny, byl hodně náročný. V papírech je ale napsané, že se syn narodil na tři zatlačení,“ uvádí příklad.

„V dokumentech je také napsáno, že ztráta krve byla v normě. Přitom už při porodu si doktorka stěžovala sestře, že ztrácím moc krve a neví, co s tím. Syn byl krví přidušený, zvracel ji. I po porodu na mě šly neustále mdloby, bylo mi špatně. Až druhý den, kdy jsem si na to neustále stěžovala, mi udělali testy, které dopadly hodně špatně. Okamžitě jsem dostala transfúzi, později jsem dostala druhou,“ pokračuje v popisu žena.

Dodala, že navzdory velkým bolestem jí zdravotní sestra odmítla podat analgetika. „Prý nikde v dokumentaci nebylo napsané, že na ně mám nárok, i když jsem je měla slíbené. Nakonec jsem je vůbec nedostala,“ stěžuje si.

I k tomuto bodu se nemocnice vyjádřila. „V důsledku delšího časového odstupu od porodu již není možné zjistit, z jakého důvodu vám analgetika nebyla podána,“ stojí v reakci.

Žena upozorňuje, že doposud navíc není jisté, jestli její dítě nebude mít trvalé následky. „Syn neovládal levou část obličeje, v dokumentaci ale bylo napsané, že má problémy s pravým koutkem. Tento problém nemocnice neřešila, až na neurologii mi dali za pravdu,“ říká.

„Nejde mi o to, jestli dostanu omluvu nebo peníze. Ale děsím se toho, že tam někoho jednoho dne zmrzačí,“ tvrdí.

To, že podobné problémy v porodnicích jsou časté, potvrzuje vedoucí poradenského centra Českého helsinského výboru Ágnes Němečková. Specializuje se na ochranu lidských práv dětských pacientů a jejich rodičů.

Mezi nejčastější spory, které se svými klienty řeší, patří porušování práva na nepřetržitou přítomnost zákonných zástupců u nezletilého pacienta. To je ovšem zakotveno v zákoně o zdravotních službách.

GRAF: Česko patří mezi země s nejnižší úmrtností novorozenců.

„Z mých odhadů a z odhadů kolegů z jiných nevládních organizací, kteří se tomu tématu věnují, si troufám říct, že se jedná zhruba o 50 procent porodnic, které nějakým způsobem toto právo narušují,“ odhaduje.

Dalšími stížnostmi, které řeší pravidelně, je znemožnění takzvaného bondingu, tedy navázání vazby mezi matkou a dítětem bezprostředně po jeho narození.

Jindy personál nemocnice odmítá pustit otce dítěte k ženě. „Pomáhám paní, která v pokročilém stupni těhotenství přišla o miminko a chtěla, aby tam s ní zůstal její manžel. Zdravotní sestra na ni křičela, že paní není první ani poslední, komu umřelo dítě. Že všechny to zvládly samy, tak proč ona tam chce chlapa. Tahle věta mě bude strašit ještě dlouho,“ říká Němečková.

„Jindy jsem měla klientku, která po klasickém porodu chtěla odejít z nemocnice a sestra se s ní na schodech přetahovala o dítě, rvala jí ho z ruky,“ uvádí další příklad neetického chování.

K porušování zákona podle ní dochází často také v souvislosti s nedostatečným informováním o jednotlivých úkonech nebo jejich možných alternativách. „Pacient má podle zákona o zdravotních službách právo být plně informován. A pokud se nejedná o nezletilé dítě ohrožené na životě, rodiče by měli rozhodovat o tom, jaká péče mu bude poskytnuta,“ vysvětluje.

„Ve zdravotnictví u nás ještě panuje dopad postkomunistické společnosti, kdy tady fungovalo to, že odpovědnost má stát a lidé se nemají na nic ptát, o nic zajímat, nemají o tom přemýšlet, ale mají prostě poslouchat,“ uzavírá Němečková.

S tím souhlasí i Petra Langová z organizace Juno Moneta, která se zabývá právy rodičů a dětí během jejich hospitalizací. „Sice jsou ta pravidla zákonem daná, ale porušují se naprosto standardně,“ potvrzuje.

Případným problémům může podle ní zabránit dobrá příprava. Často totiž naráží na situace, kdy je stížnost zamítnuta pro nedostatek důkazů. „Je dobré vědět, na co mám nárok, na koho se obrátit, vždycky si fotit dokumentaci, komunikovat, nahrávat si situace. Prostě si udělat nějakou prevenci,“ radí.

Proces podávání stížností je ale často hodně složitý a mnoho rodičů jej vzdá. „Jsou traumatizovaní, mnohdy nemají odvahu si přiznat, že to dítě mohlo nějak trpět, protože v tu chvíli neměli sílu za něj takříkajíc bojovat. Nemají také samozřejmě peníze na právníky. I když se prostěžujete tím systémem, často to skončí tím, že vám řeknou, ať se jdete soudit, protože stížnost už v ničem nepomůže. A jít se soudit je samozřejmě celkem drahá záležitost,“ vysvětluje Němečková.

Rodiče také často nechtějí být zapsaní jako „problémoví“. „Bojí se, že pokud by do nemocnice ještě někdy s dětmi jeli, měli by problémy a péče by nebyla taková, jaká by měla být,“ dodává.

Dopady navíc lidé často nevidí. Podle Němečkové je odhadem úspěšná každá desátá stížnost.

„Efekt stížností moc velký není, nemocnice většinou skončí s nějakým nápravným opatřením. Otázka je, jak se jím potom řídí. Ideální by bylo, kdyby dostali pokutu,“ doplňuje Langová.

„Stížností, kdy bylo rodičům dáno za pravdu, mám ve své praxi poměrně hodně, ale pořád chybí dostatečně velká páka potřebná k tomu, aby byly nemocnice opravdu donucené něco změnit,“ dodává.

Stížnosti evidují jednotlivé nemocnice, přesná čísla za celé Česko tedy chybí. „Podrobnou statistiku stížností ministerstvo nevede, lze ale konstatovat, že se jedná o jednotky až malé desítky stížností ročně,“ komentuje mluvčí Ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob.

„Obecně lze říci, že v porovnání s jinými lékařskými obory jich je na počet minimum,“ doplňuje předseda Asociace ombudsmanů ve zdravotnictví ČR a mluvčí benešovské nemocnice Petr Ballek.

Vyšší počet podaných stížností podle něj ale neznamená horší péči. „Důležité pro kvalitu péče je, kolik takových stížností se vyhodnotí jako oprávněných nebo částečně oprávněných. Těch je absolutní minimum, a to i v oblasti porodní péče,“ hodnotí.

„Například Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov evidovala v roce 2022 celkem 55 stížností, z toho na gynekologicko-porodnické oddělení dvě. A ty byly vyhodnoceny jako neoprávněné,“ uvádí příklad.

Fakultní nemocnice Hradec Králové řeší každý rok okolo stovky stížností. Za rok 2022 jich bylo 96, z toho 15 bylo vyhodnoceno jako oprávněné. O rok dříve jich nemocnice evidovala 150, z toho 24 oprávněných.

Kvůli péči poskytované Porodnickou a gynekologickou klinikou se na vedení nemocnice letos obrátilo doposud jedenáct pacientek.

„Obecně, pokud ze šetření vyplyne potřeba nápravy nebo úpravy současného ne úplně funkčního stavu, je pracovištím ukládáno nápravné či preventivní opatření a lhůta k jeho realizaci, v některých případech i forma omluvy,“ komentuje mluvčí nemocnice Jan Špelda.

Fakultní nemocnice Brno eviduje za rok 2022 celkem podaných 134 stížností, z toho oprávněných bylo šest. Gynekologicko-porodnické kliniky se týkaly tři. V roce 2021 to bylo celkem 138 stížností, z toho pět oprávněných. K péči na zmíněné klinice se vztahovaly čtyři.

Pražská Fakultní nemocnice v Motole konkrétní počet stížností odmítla sdělit. Podle nemocniční ombudsmanky Vladimíry Dvořákové jich je ale na porodní péči minimum, většina je navíc vyhodnocena jako nedůvodná.

„Předmětná stížnost je vždy řešena s vedením příslušného pracoviště. Všechny uvedené skutečnosti jsou podrobně prošetřeny a stěžovateli je zaslána reakce k podané stížnosti ve smyslu informace o jejím vyřízení. V případě důvodných či částečně důvodných stížností je stanoveno nápravné opatření,“ popisuje ombudsmanka.

Zlepšit situaci by podle Němečkové mohl takzvaný metodický pokyn, který na začátku června vydalo Ministerstvo zdravotnictví. Popisuje roli takzvaných nemocničních ombudsmanů.

„Cílem je poskytovatelům pomoci nastavit jednotný, a hlavně fungující a efektivní postup vyřizování stížností a zvýšit porozumění mezi pacienty a zdravotníky,“ vysvětluje Jakob.

V současnosti má ombudsmana 34 nemocnic, z toho 8 fakultních. Nejčastějším důvodem zřízení této funkce je usnadnění komunikace mezi pacienty, jejich blízkými a zaměstnanci poskytovatele. Řešení stížností se však napříč poskytovateli může lišit.

„Někde se jimi zabývá vedení, jinde právní oddělení nebo manažer kvality. Pacient tak může být nejistý, na koho se vlastně má obrátit. Účelem metodického pokynu je, aby stížnosti nebyly formalitou, ale posilovaly roli pacienta ve zdravotnickém systému,“ dodává Jakob.

Metodický pokyn je závazný pro přímo řízené organizace ministerstva. Pro ostatní poskytovatele jednodenní a lůžkové péče je vysoce doporučený.

Jak rychle se ale konkrétní změny projeví, si Němečková netroufá odhadovat. „Je to běh na dlouhou trať, musí se změnit přístup nemocnic i přemýšlení samotných zdravotníků,“ říká.

Helsinský výbor se zaměřuje na práci v nemocnicích, která by měla pomoci zdravotníkům i jejich pacientům při komunikaci. Němečková zároveň lektoruje kurzy v různých rodičovských centrech, kde rodiče učí, jak se vyhnout vyhrocení sporů.

Důvodem vzniku mnoha konfliktů je totiž podle ní stres. „Ženy před porodem jsou často vyděšené tím, co si přečtou v novinách nebo na sítích. Samozřejmě ty negativní věci se objevují ve veřejném prostoru víc. Zdravotníci jsou zase přepracovaní, unavení, pracují přesčasy, systém je nastavený tak, že nemají prostor na odpočinek. A to je velmi třaskavá kombinace,“ myslí si Němečková.

Změny jsou ale podle ní potřeba i u některých zdravotníků. „Samozřejmě nelze zpochybňovat odbornost a délku studia lékaře nebo zdravotních sester, kteří jsou specializovaní. Ale člověk, který jde do nemocnice, je odpovědný za sebe, potažmo za dítě. A lidé jsou si toho čím dál tím víc vědomi. Tam narážíme na konflikt se zdravotníky,“ podotýká.