Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Od těch dnů nás dělí už 55 let. Vojska Varšavské smlouvy okupovala Československo, a potlačila tím demokratizační proces v naší zemi zvaný Pražské jaro.
Část vládnoucích komunistů za podpory sovětských tanků (pro lepší chápání mladších čtenářů raději napíšu: převážně ruských tanků) svrhla skupinu jiných vládnoucích komunistů. Ti při první vážné zkoušce selhali a v čele s Alexandrem Dubčekem podepsali v Moskvě podřízenost starým pořádkům.
Nepomohlo jim to, nezachránili se, stejně museli od válu. O to trapněji se někteří z nich později stylizovali do rolí mučedníků. Obyčejní lidé kladli několik měsíců odpor a poté se většinově přizpůsobili nové situaci. Karel Kryl tehdy napsal „beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavírej vrátka“. A tím by hodina dějepisu o imperiální mocnosti na východě a bezbranné zemi uprostřed Evropy mohla skončit. Každý by jí rozuměl, protože padouch i oběť byli nalezeni.
Jenže život je mnohem pestřejší, než by se mohlo zdát z historických šablon.
Diskuze o intepretaci dějin mohou být ošidné a patří odborníkům. Toto období jsem však zažil na vlastní kůži. Patřím ke generaci, která na tanky a vojenská auta v pražských ulicích nikdy nezapomene. S odstupem poloviny století bych dokonce řekl, že to byl jeden z nejsilnějších zážitků mého raného dětství. A to, co se dělo dál, zažila celá dnešní starší generace.
Kdykoli se zpochybní, okleští spravedlnost a svoboda, probudí se mnoho z nás a ucítí možnost využít zkratky na cestě za kariérním úspěchem. Z logiky věci to samozřejmě bývají lidé ambiciózní a je vlastně jedno, zda jsou také nadaní. To vše se stírá, protože to jediné, co se v tu chvíli skutečně cení, je oddanost novému režimu.
Že lidé s morální integritou musí z cesty, se považuje jaksi za samozřejmé. A tak se husákovské Československo brzy probralo do světa politických procesů, prověrkových komisí, povinného schvalování okupace, vyhazování z práce. Děti těch slušných a především statečných nemohly studovat na vysokých školách.
Nic z toho nám přímo nedělali ani Sověti, ani jejich armáda. Oni poskytovali pouze kulisy a na dálku i režii. Nicméně největší svinstva jsme si úspěšně dělali sami. Jeden druhému, všichni všem.
Ačkoliv si rádi hýčkáme svou historickou roli nebohé oběti agresorů ze západní nebo východní strany, doba po okupaci v roce 1968 o nás samotných hodně vypovídá. Kromě několika měsíců odporu to rozhodně nebyla binární soustava my (Češi a Slováci) versus oni (Rusáci). A pokud snad, pak nikoliv na veřejnosti, ale ve skrytu obýváků, v šeru kolem táborových ohňů anebo nad půllitry na hospodských stolech. Čest všem, kteří to dělali jinak a pro něž bylo zachování morální integrity prioritní hodnotou.
Hlavním mementem 21. srpna je okupace sama. Tím aktuálně snad ještě důležitějším odkazem je ale existence skrývaných a na první pohled neviditelných sil, které se objeví kdykoli, když se společnost otřese a znejistí. Brzy poté se pojmy jako svoboda a spravedlnost mění v bezcenná, či dokonce vysmívaná hesla. V takové době se pravidla přenastavují a přejí všem bezskrupulózním, z nichž pak má zbytek společnosti strach. A strach je modus operandi, na který je v Česku vždy spolehnutí.
To se stalo i u nás po roce 1968. Kvůli souběhu různých událostí, a hlavně mezinárodní situaci, to celé trvalo 20 let. Ve snaze vyhnout se následné morální kocovině a také k uchlácholení vlastního svědomí jsme si, jako ve vlastní historii tolikrát, našli úlevné vysvětlení: byli jsme nevinnými oběťmi našeho velkého východního souseda.
Obávám se však, že mnohem více jsme byli oběťmi sebe samých.
Pokud si to jednou provždy přiznáme a vyrovnáme se s tím, třeba už nebudeme muset být rozpačití například z předlistopadových rozsudků špiček současné české justice. Rovněž bychom snad ztratili potřebu je po 33 letech od revoluce lustrovat. Stejně jako kohokoli jiného. Téměř každý totiž tehdy nějakým (jakkoli velkým) dílem spoluvytvářel totalitu. A podobně jako dnes se i tehdy většina lidí, jejichž hlas by mohl být slyšet, nikdy neodhodlala říct, že v principiálních otázkách je císař na první pohled nahý.
