Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česko v posledních měsících postihlo jakési alkoholové rozštěpení osobnosti. Vyjasňování si minulého, současného a budoucího národního vztahu k popíjení s sebou nese dost bizarní souběhy událostí.
Na jedné straně dochází k zásadnímu posunu v přemýšlení o českém zdravotnictví, přesněji v přemýšlení hlavního politického proudu.
Ve středu úvah je problém finanční neudržitelnosti tváří v tvář demografii příštích několika desetiletí. Návrhy řešení tohoto problému jsou různé, ale jeden motiv je společný – prevence. Ne že by se dřív o zdravotní důležitosti prevence neuvažovalo, ale v poslední době se pozornost upnula i k její ekonomické stránce.
Nedávná studie společnosti McKinsey například přišla s tvrzením, že dobře aplikovaná preventivní opatření by české ekonomice mohla přinést v příštích 20 letech dodatečných 840 miliard korun. Zlepšení zdravotního stavu a prevenci se ve svých doporučeních věnuje i Národní ekonomická rada vlády.
Na každý pád valná většina peněz, které se utratí z veřejného zdravotního pojištění, padne na léčbu civilizačních chorob, jejichž rozvoji lze z velké části zabránit právě vhodnými preventivními kroky.
Jednou cestou je například důraz na plošné screeningové programy, které dokážou zachytit vážné diagnózy v raných stadiích vývoje, kdy jsou snáze (a levněji) léčitelné. V této disciplíně Česko v mezinárodním měřítku exceluje, především pokud jde o nabídku plně hrazených screeningů.
Jenže pak je tu ještě druhá, důležitější a systémově lepší cesta – a tou je úprava životního stylu. To je samozřejmě z pohledu celé země běh na velmi dlouhou trať, nicméně z tvrdých dat je zjevné, že Česko má kam běžet a i jen postupné cíle jsou lákavé.
Poslední český Onkologický profil země, který dává pravidelně dohromady OECD, obsahuje i „onkologický terč“, který ukazuje, jak je na tom náš stát s různými rizikovými faktory ve srovnání s ostatními státy EU. Český terč vypadá takto:
Český onkologický terč ukazuje střelce s hodně nejistou rukou…
Čistě pro srovnání – švédský „onkologický terč“ má všechny ukazatele v zeleném poli. Důležité ovšem je si všimnout zejména české konzumace alkoholu, s níž by Češi, kdyby to metodika jen trochu dovolovala, byli schopni terč zcela minout. Což není příliš překvapivé. Nejrůznějším mezinárodním pijáckým žebříčkům, ať už ukazují počet vypitých piv, nebo množství čistého lihu, který Češi v různých formách prolijí hrdlem, pravidelně vévodíme. Ve veřejné debatě to vyvolává zčásti zděšení, zčásti veselí a zčásti jistou pochybnou hrdost.
Vezmeme-li v potaz, že zvýšená konzumace alkoholu patří k rizikovým faktorům jak onkologických, tak mnoha dalších chronických nemocí a navíc souvisí i s dalším rizikovým faktorem, jímž je nadváha a obezita, zdá se poměrně zřejmé, odkud by preventivní snahy v Česku mohly začít.
Jenže tady vstupuje do debaty to druhé Česko, a to bohužel i v politické rovině. Když státní kasa shání každou korunu, přímo se nabízí narovnat prostředí výroby alkoholu zavedením nenulové spotřební daně na tichá vína (klidně s vynětím malých vinařů). Jenže v tu chvíli se z ministra zdravotnictví Vlastimila Válka, který má jinak prevence plná ústa, najednou stává hlavní lobbista za zachování statu quo, který nejvíce nahrává dovozcům nejlacinějších nekvalitních vín ze zahraničí.
Když se Český svaz pivovarů a sladoven – jakoby v reakci na lobbistický úspěch vinařů – vytasí s iniciativou, která by chtěla „českou pivní kulturu“ dostat na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO, přispěchá ministr kultury Martin Baxa s ujištěním, že pivo jako nedílná součást české tradice a kultury by si zápis zasloužilo, neboť se „koneckonců objevuje i ve filmech, v literatuře“.
Zásadní rozpor v přístupu ke zdravotnictví a k české konzumaci alkoholu pravděpodobně vychází z prosté úvahy. Národní ekonomická rada vlády upozorňuje vládu na výpočty OECD, podle nichž se každá koruna investovaná do snížení konzumace alkoholu vrátí až šestnáctkrát. Pro investici politického kapitálu do téhož předmětu však takový poměr zjevně neplatí, možná bude mít dokonce opačné znaménko.
Nikdo ale také po politicích nechce, aby proti konzumaci alkoholu bojovali nějakými překotnými příkazy a zákazy – i když doporučení, studie a dobré příklady chytrých regulací v jiných zemích existují.
Pro začátek by úplně stačilo, kdyby politici českou alkoholickou kulturu přestali aktivně podporovat. Ať už daňově, anebo „jen“ lobbisticky otvíráním dveří na seznamy světového dědictví. Stačilo by, kdyby se politici, a zejména ministr zdravotnictví, zdrželi výroků fakticky parafrázujících slavnou tezi Horáce Badmana, že „alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství“.
Podobné kroky vstříc české pijácké hrdosti sice mohou přinést nějaký ten krátkodechý politický bod, ale zásadně znevěrohodňují všechny snahy v oblasti prevence vážných onemocnění, které vláda jinak podniká nebo o nich alespoň mluví. Priorita – zdravotní, politická i ekonomická – by měla být jinde než na dně sklenky.
