Glosa: Soudy někdy nerozhodují, jak očekáváme. A to je dobře

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Středeční zpráva nejspíš leckoho v Evropě nepříjemně překvapila. Soudní tribunál Evropské unie zrušil sankce, které země EU loni uvalily na matku šéfa žoldnéřské Vagnerovy skupiny ruského oligarchy Jevgenije Prigožina.

Nabízelo se povzdechnutí, že vrcholná unijní instituce podkopává rozhodnutí špiček téhož společenství, navíc v tak důležité věci, jako je jednotný postih vysoce postavených Rusů, kteří mají podíl na agresi vůči Ukrajině.

Takové hodnocení by ale bylo hodně krátkozraké. V demokracii se musíme smířit s tím, že nezávislé soudy rozhodnou někdy jinak, než bychom si přáli.

Je pravda, že právní terminologie zná pojmy „předvídatelnost práva“ nebo „předvídatelnost soudního rozhodování“. Jak ve svých nálezech připomíná Ústavní soud, patří k základním principům soudního rozhodování v demokratickém právním státě. Jde nicméně o to, aby různé soudy přistupovaly k posuzované záležitosti podle stejných měřítek a nejednaly z čisté libovůle.

V případě matky hrubiánského ruského oligarchy Prigožina, který se zná s prezidentem Vladimirem Putinem ještě z dob začátků jeho politické kariéry v Petrohradu, evropský soud nepostupoval svévolně. Konstatoval, že Rada EU dostatečně nedoložila, že tato žena skutečně vlastní některé firmy ze skupiny, kterou založil její syn. Jinak řečeno, soud řekl, že představitelé unijních zemí neudělali pořádně svoji práci.

Podobnou zkušenost jsme zažili v lednu také v Česku, když pražský městský soud zprostil obžaloby šéfa hnutí ANO Andreje Babiše a jeho bývalou poradkyni v kauze Čapí hnízdo. Před vyhlášením rozsudku se tak nějak počítalo s tím, že Babiš dostane „aspoň podmínku“. Zvlášť, když soudce během jednání postupoval velmi rozhodně a neváhal bývalého premiéra pokárat za jeho chování.

Výsledek byl proto pro mnohé překvapující. Přitom odůvodnění bylo podobné jako u Prigožinovy matky. V Babišově kauze byla slabina na straně státního zástupce, který prostě nepředložil dostatečně silné důkazy k odsouzení.

Nebo jiný příklad z posledních let – série verdiktů Nejvyššího správního soudu, které doslova drtily protiepidemická opatření Ministerstva zdravotnictví v době šíření infekce covid-19. Také zde byly výtky jasné a věcné – ministerstvo dostatečně nepodložilo, proč mají platit zrovna taková omezení.

Nad každým rozsudkem se dá samozřejmě polemizovat. Platí také argument, že „odkloňování“ majetku je přeci rozšířeným nástrojem bohatších a zároveň kontroverzních osob, jak ho uchránit před postihem (za všechny připomeňme takovou praxi u miliardáře Radovana Vítka v době jeho dřívějších rozvodových tahanic).

Podstatné je, že porušení zákona se musí posuzovat nezávisle na tom, jestli rozsudek prospěje hrdinovi, nebo padouchovi. Dodržování zásady „padni, komu padni“ je luxus demokracie, který může ve výsledku občas vyvolat zklamání.

Takovou nepředvídatelnost ale stojí za to snášet. V autoritativním režimu s podrobenou justicí, jako je třeba ten ruský, se dají rozsudky předvídat jistě snáz. Člověk se však musí smířit s mnoha dalšími „specifiky“, které život v takovém systému obnáší. Třeba, že skončí na mnoho let za mřížemi jenom za to, že si dovolil režim otevřeně kritizovat.