Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Poté co v literárním světě vyvolalo kritiku přepsání knížek britského spisovatele Roalda Dalha do jazyka bez výrazů, které mohou být dle nakladatele považovány za urážlivé, se teď podobné úpravy dočkaly i svazky Iana Fleminga o Jamesi Bondovi.
Informoval o tom server Variety, podle kterého si britští vydavatelé knih o slavném agentovi nechali vypracovat revidovanou verzi, jež neobsahuje rasistické termíny.
Z románů bylo odstraněno slovo nigger (negr), které je z úst bělochů bráno za vážnou urážku. Fleming, jehož bondovky vycházely v letech 1951 až 1966, výraz používal běžně. V knížkách byl nyní rasistický termín nahrazen neutrálním black man (černoch).
Podstatné jméno „negr“ dnes s výjimkou rapu a gangsterských filmů, kde patří k žánru, nikdo soudný nevysloví (dokážete si ale představit Pulp Fiction bez hlášky „když jsi sem přijížděl, všiml sis snad cedule s nápisem Sklad mrtvejch negrů?“).
Slovo negr se neříká nikoliv ze strachu z odsudku společnosti nebo potíží se zákonem. Zkrátka proto, že samo jaksi zmizelo za horizontem doby.
Bez aplausu se právem odporoučelo ze společenského jeviště.
Obávám se ale rizika, že s aktualizačními úpravami proslulých knih nebo filmů – očekávám že dojde i na hudbu a výtvarné umění – můžeme zajít příliš daleko.
Než se dostanu k jádru věci, zabrzdím ještě na moment u Pulp Ficiton. Pokud by z Oscarem a Zlatou palmou oceněného kultu chtěl dnes někdo vymazat každičkého „negra“, musel by rovnou zrušit celý Tarantinův film.
Všichni ovšem chápou (že ano?!), že jde o nadsázku, o humor, byť drsný, a že do Pulp Fiction nikdo sahat nebude.
Cobain jako příklad mládeži?
Teď konečně vstoupím na zrádný jarní led vážné úvahy o předělávkách uměleckých děl. Schválně použiji přestřelený příměr.
Módní řetězce dnes i přes soudní spory po milionech prodávají trička s motivem grunge rockové skupiny Nirvana. Pro mnohé nejvýznamnější kapely dvacátého století.
Stáhnou je z prodeje, až vejde v širší známost text oblíbené skladby Kurta Cobaina „I Hate Myself and Want to Die“? Ano, toho Cobaina, který se později v garáži zabil brokovnicí?
Nebyl bych úplně překvapen. Často se zdá, jako bychom chtěli alespoň navenek prodlévat ve světě, kde nikdo nesmí vidět a slyšet žádné ošklivosti.
Jako kdyby imperativ doby kázal: hlavně nic výstředního. Ačkoliv právě výstřednosti – nebo chcete-li záblesky originálního myšlení – jsou podstatou umění.
Asi bych se už nedivil, což je samo o sobě hrozné, tendencím zamlčet a přetřít v kronice Nirvany bílým štětečkem některé etapy její existence, případně Cobainova života a smrti.
Protože jaký příklad takový člověk dává naší mládeži!?
Inu, velmi důležitý. Proto bych speciálně varoval před zasahováním do artefaktů, které nezraňují ničí rasu nebo víru, tělo, sexuální orientaci, nýbrž jsou jen znepokojivé, divné, mimo standard.
Zůstaneme-li u Nirvany, je takových většina. Texty jsou abstraktní. Pro generaci, přivyklou, že se na Instagramu a TikToku do úmoru prezentuje jako „unbelievably happy“, však mohou být úlevné. Za všechny citujme skladbu Stay Away: „Opice vidí, opice dělá, já nevím proč, byl bych radši mrtvý než cool.“
Pokud nejste zrovna influencer(ka) roku, vědomí, že jednomu z největších hudebníků dvacátého století by bylo vašich dvanáct followerů úplně jedno, může být osvobozující.
Goethe řekl, že „v životě nezažil ani čtyři týdny, kdy by se cítil v naprosté pohodě“. Vyškrtneme ho, ufňukance kazícího zábavu, z čítanek, aby svými plačkami neobtěžoval naši šťastně rostoucí společnost?
Byl to Goethe, kdo napsal Utrpení mladého Werthera, které údajně v Německu zvedlo vlnu mladických sebevražd. Badatelé se dodnes přou, zda je to fáma, nebo pravda. I kdyby ano, přetáhneme zmizíkem jednu z klíčových knih moderních dějin?
Utrpení, děsy a noční můry, splíny a šílenství v literatuře, hudbě, obecně v umění, nám pomáhají pochopit naši rozevlátou, těkající lidskou duši.
Dělají nás empatičtějšími.
A také nám říkají, že v tom nejsme sami. Že neklidný solar plexus mají i jiní. Sdílená bolest, poloviční bolest.
Co by se stalo, kdyby instituce smazaly z díla a životů největších umělců rozrušující fragmenty? (což se snad hned tak neodehraje – naštěstí totiž zatím příběhy a díla těžce rozervaných osobností slušně vydělávají, viz zmíněné suvenýry s Cobainem a reedice nahrávek jeho bandu ze Seattlu).
Ale přesto. Zůstali bychom ve svých občas temných, nezřídka perfektně zmatených a mnohdy za úsvitu bláznivě vířících myšlenkách bezvýchodně osamělí.
Ztracení. Zoufalí. Nebozí solitéři.
Přitom jen domnělí.
Umělci a filozofy, emocemi vybavenými lidmi – jako jsme my všichni – je vyztužená kulturní paměť našeho druhu sahající tisíce let zpět.
Neničme ji. Nevylepšujme. Ve vlastním zájmu.
