Vítězný únor 1948: Převrat, který na 40 let uvrhl zemi do temnoty

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Převrat, při němž se Československo rozhodlo pro cestu k dlouholeté totalitě a do náručí Sovětského svazu. Pro mnohé šok, rozhodně však žádný blesk z čistého nebe. Příčiny událostí, které vyvrcholily 25. února 1948, je nutné hledat už hluboko ve 30. letech. A aniž by si to řada tehdejších nekomunistických politiků uvědomovala, do područí komunistů a pod nadvládu Sovětského svazu země směřovala od prvních měsíců po skončení druhé světové války.

Obrana proti fašismu, obrana míru, sociální politika proti hladu a dalším dopadům hospodářské krize. Tak se komunisté v Československu i mezinárodně vymezili už v polovině 30. let, kdy Hitler nastoupil k moci. Jak upozorňuje profesor Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, který se tématem dlouhodobě zabývá, k proměně pohledu na komunisty mezi Čechy a Slováky pomohla také překvapivá podpora Edvarda Beneše v prezidentských volbách v roce 1935.

V období kolem mnichovské krize v roce 1938 se pak komunisté účastnili mobilizačních aktivit a tři jejich představitelé se stali členy Výboru na obranu republiky. „Klement Gottwald v něm vystupoval po boku lidí z demokratického politického spektra. Komunistická strana začala být vnímána tak, že se možná mění z internacionalistické v národní politickou sílu,“ předestírá profesor Kocian.

Za druhé světové války se komunisté zapojovali do protinacistického odboje a patřili k těm, které nacisté nejvíce pronásledovali. To také po válce využili jako politický argument. Pomáhalo jim i napojení na Sovětský svaz, který si od nástupu nacistů k moci zvyšoval kredit.

Prezident Beneš si už za války uvědomoval, že stejně jako s vlivem Sovětského svazu bude muset po skončení konfliktu počítat i s komunisty jako s důležitou silou v zemi. „Proto také s nimi jednal a při jednáních o podpisu nové československo-sovětské spojenecké smlouvy v prosinci 1943 ověřoval, jaké jsou styčné body možné poválečné obnovy. A bylo jich hodně,“ přibližuje Jiří Kocian. Patřila k nim hlavně snaha rázně vyřešit poválečné postavení německé menšiny.

Tíhnutí k Sovětskému svazu se v Československu projevilo ještě silněji po válce, když zemi z velké části právě sovětská armáda osvobodila. Komunisté to opět využili ve svůj prospěch.

Válka mnoho evropských zemí finančně vyčerpala. V povědomí veřejnosti zůstávala i hospodářská krize 30. let. Ve společnosti se to v celé Evropě projevilo tendencí k levicovým názorům. „Příklon doleva k socializaci, znárodňování a pozemkové reformě prošel celou Evropou od Velké Británie přes Francii až po Balkán. Dopady předválečné hospodářské krize byly i jednou z příčin, proč i u nás lidé slyšeli na Gottwaldův program,“ shrnuje Jiří Kocian.

Komunistický program stál na tom, že nejde jen o spolupráci politických stran, ale všech sociálních sil, které bojovaly proti fašismu. „Na to slyšela i řada živnostníků, řemeslníků, obchodníků, zaměstnanců, úředníků, přestože ideově s komunisty neměli nic společného,“ hodnotí Kocian.

Komunisté poválečnou situaci využili zdaleka nejlépe ze všech politických stran. Byli předem připravení, měli plán. „K vítězství je předurčoval fakt, že to byla strana akčního charakteru, která nečekala, až budou volby. Její členové denně pracovali mezi lidmi a zjišťovali nálady ve společnosti. Z toho si tvořili obrázek a s ním pak politicky pracovali,“ popisuje profesor Kocian.

V parlamentních volbách v květnu 1946 pak získali v českých zemích drtivou převahu díky hře na nacionální notu. „Byli jedinou stranou, která neměla stranický, ale celonárodní program. Jiné strany hodně podcenily změnu společenských nálad,“ hodnotí historik Kocian. Velké části radikálně naladěné poválečné společnosti zřejmě imponovala i Gottwaldova tvrdá rétorika.

V českých zemích získali komunisté 40 procent hlasů, mezi nimi a ve volbách druhými národními socialisty byl rozdíl téměř milionu hlasů. Na Slovensku byli komunisté druzí za Demokratickou stranou, pozdějším radikálním mocenským přístupem se jim však podařilo tuto nevýhodu zvrátit.

Mezi protivníky komunistů chyběly výrazné osobnosti. Demokratičtí politici navíc nebyli připravení na tak intenzivní aktivitu komunistů a výrazně je podcenili. Jako jediná reálná protiváha se ukázal prezident Beneš.

Komunisté se ovšem nespokojili s vítězstvím ve volbách. Cíleně postupovali dál, k úplnému převzetí moci. Ve straně se jen různily názory, jak toho dosáhnout. Byli tu radikálové, kteří nechtěli ani spolupráci s nekomunistickými stranami a upřednostňovali převzetí moci ihned, třeba násilím.

Ti umírněnější viděli jako možnou cestu k socialismu evoluci, připouštěnou dočasně i Stalinem. „Věřili, že budou natolik mocensky silní, že to uhrají standardní politickou cestou ve volbách. Gottwald se tím snažil vyvažovat požadavky radikálů až do února 1948,“ říká profesor Kocian.

Radikální postoje však postupně získávaly navrch. Sehrál v tom úlohu i tlak ze strany Sovětů a komunistů z jiných zemí, kteří Čechoslovákům vytýkali příliš měkký postoj.

Události, které bezprostředně vedly k převratu, začaly v pátek 13. února sporem ve vládě o čistku ve vedení Sboru národní bezpečnosti (SNB), tehdejší policie. Komunistický ministr vnitra Václav Nosek nechal z vedení pražské policie odvolat nekomunisty. I proti hlasům komunistických členů vláda nakonec přijala usnesení, ukládající Noskovi kádrové změny zastavit.

Ministr se však neměl k akci. Špičky národních socialistů, lidovců a Demokratické strany se proto dohodly, že pokud usnesení ze 13. února nesplní, jejich ministři se nezúčastní příštích zasedání vlády a v případě dalšího ignorování ze strany komunistů podají demisi. Spoléhali na podporu sociální demokracie a prezidenta Beneše. Ten mohl demisi odmítnout, nebo v případě odstoupení nadpoloviční většiny ministrů jmenovat úřednickou vládu a vyhlásit nové volby.

Komunisté však postoj nezměnili. Klement Gottwald opakovaně jednal s prezidentem, a ten mu přislíbil, že v příští vládě bude znovu předsedou. Jak se později zjistilo, šéf komunistů prezidenta de facto vydíral.

Někdy se uvádí, že hrozil i sovětskou intervencí, ale podle profesora Kociana hrál Gottwald hlavně s kartou možného násilného střetu mezi samotnými Čechoslováky. „Tlačil na prezidenta, že komunisté mají prostředky, aby moc převzali jiným způsobem,“ říká Kocian. Prezident byl navíc zesláblý vážnou Ménièrovou chorobou, která se projevuje závratěmi a nevolností, a měl za sebou i dvě mozkové příhody.

Celkem 12 ministrů ze tří nekomunistických stran nakonec v pátek 20. února demisi podalo, zatímco nezávislý ministr zahraničí Jan Masaryk to odmítl a sociální demokraté z počátku také. Chyběl jediný, aby měl prezident možnost odvolat vládu jako celek.

Komunisté vycítili šanci a ještě zesílili tlak. Na sobotu 21. února svolali velké demonstrace, z nichž ta největší se konala na pražském Staroměstském náměstí. Povolali do ulic ozbrojené Dělnické milice, pozdější Lidové milice, a zakládali akční výbory Národní fronty. Tyto nezákonné politicko-mocenské útvary měly přebírat vedení úřadů a organizací a propouštět nepohodlné zaměstnance s jinými než komunistickými názory.

Zmiňovaný ministr vnitra Nosek nařídil 22. února v Praze hlídat mosty, strategické budovy a rozhlas. Komunisté uspořádali i hodinovou generální stávku 24. února, za účasti 2,5 milionu lidí.

Představitelé demokratických stran dlouho doufali ve smírné řešení krize a v dohodu s komunisty i díky prezidentově autoritě. Edvard Beneš jim ještě 23. února slíbil, že v případné příští vládě budou dosavadní zástupci všech stran. Nakonec však tlak neustál.

„Beneš se bál občanské války nebo otevřených pouličních a ozbrojených střetů. Věděl, že když se převrat nebude komunistům dařit, může dojít i k aktivování sovětské vojenské účasti, která by situaci urychlila,“ hodnotí historik Kocian. V Benešově postupu vidí i jeho povahu diplomata.

Vše vyvrcholilo ve středu 25. února, kdy komunisté připravili velkou demonstraci na Václavském náměstí. Demisi podali i dva sociálnědemokratičtí ministři Václav Majer a František Tymeš, čímž už odstoupila nadpoloviční většina členů vlády a prezident mohl dle ústavy odvolat vládu jako celek a vyhlásit předčasné volby.

Přesto na situaci rezignoval, přijal od komunistů listinu se seznamem rekonstruované vlády a slíbil rychlé řešení. „Hodně se hovoří o tom, že Beneš porušil ústavu. Já se však domnívám se, že ústava v řadě ustanovení od roku 1945 fakticky neplatila, byla například porušená už dekrety. A myslím si, že i kdyby podali demisi i další ministři, na situaci a rozhodování prezidenta Beneše by to už nemělo zásadnější vliv,“ soudí profesor Kocian.

Prezident si podle něj uvědomil, že už nemá šanci. V rozhodujících okamžicích února zůstal sám a bál se hrozící katastrofy. Podpořilo ho jen několik tisíc studentů, učitelů a novinářů, ty navíc rozehnala policie.

V půl páté odpoledne Edvard Beneš oznámil, že přijal demisi 14 ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle návrhu Klementa Gottwalda. Ten pak vystoupil na Václavském náměstí s projevem, který začal slavnými slovy „Právě se vracím z Hradu…“.

V Československu tím nastoupil totalitní komunistický režim. Nová vláda složila slib 27. února. Zasedli v ní i Jan Masaryk, Benešův stoupenec Vavro Šrobár a sociální demokraté, u nichž převzala moc prokomunistická frakce. Řada nekomunistických poslanců se vzdala mandátu, někteří emigrovali a jiní byli zatčeni. Jan Masaryk za nevyjasněných okolností zemřel v noci z 9. na 10. března 1948 pádem z okna.

Únorové události spustily období krvavých politických procesů, čistek, hromadných emigrací a dalšího pronásledování odpůrců nového režimu. Československo se uzavřelo pod vliv Sovětského svazu a stalo se součástí jeho mocenského bloku. Vše s krátkým uvolněním v 60. letech přetrvalo až do listopadu 1989.