Rozkročeni mezi Českem a Ukrajinou. Uprchlíci stále nevědí, kde se usadí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Devětačtyřicetiletá Larysa a 67letá Olga, pomyslné hlavy dvou početných rodin rozpolcených válkou. Poslední měsíce strávily v českém azylu, stále ale nemají jasnou představu o tom, co bude dál.

Zejména si nevědí rady s odpovědí na otázku, zda zůstanou v zemi, nebo se vrátí do vlasti.

Ačkoliv Larysa s rodinou žije v domě a Olga v nouzovém ubytování, reálně obě řeší podobná témata: blízké mají částečně v Česku a částečně ve vlasti, potýkají se s češtinou a jsou dojaté z pomoci.

Když pak během rozhovoru pro Seznam Zprávy padne otázka, po čem se jim nejvíce stýská, ani jedna z žen se neubrání slzám.

„Chci se vrátit domů. Chci jíst ze svého talíře a pít kávu ze svého šálku,“ říká Larysa rozhodně, ve skutečnosti ovšem stojí před velmi bolestnou volbou.

„Nevím, kde budu bydlet, až nebudu mít možnost zůstat v hostelu. Možná se do té doby vrátím na Ukrajinu, pokud se situace trochu uklidní,“ komentuje pak Olga nedávné rozhodnutí české vlády, která chce bezplatné nouzové ubytování pro uprchlíky přestat v polovině roku podporovat.

Larysa utekla s manželem a 4 dětmi z vesnice nedaleko předměstí Buča, kde ruské ozbrojené síly během loňského března zmasakrovaly civilní obyvatelstvo.

Jejich ves vojáci obsadili ani ne 24 hodin po začátku invaze. O dva týdny později se rodině podařilo dostat pryč skrze humanitární koridor.

„Chtěli jsme zůstat doma, ale uvědomila jsem si, že po posledním dnu evakuace budou Rusové bombardovat úplně všechno,“ vypráví Larysa velmi rozvážně. Nad jednotlivými otázkami často dlouze přemýšlí.

Popisuje, jak se – jen s malým batohem – dostali přes rozbombardovaný most v Buči, jehož záběry obletěly celý svět. Nějaký čas žili v tělocvičnách v Kyjevě a ve Lvově. „Chápala jsem, že je potřeba jet někam dál, protože se 4 dětmi se v tělocvičně žít nedá,“ líčí žena.

Spolužačka ji nasměrovala do Česka, a tak se v květnu ocitli ve středočeském Benešově, kde s dalšími obývali velký dům. Larysin muž zůstal na Ukrajině a přihlásil se do teritoriální obrany.

V okresním městě ale vyvstal problém, protože tam nebyly dostatečné kapacity ve školách. Pomohla česká rodina, která uprchlíkům poskytla dům v Praze.

Nejstarší dcera se časem rozhodla vrátit za otcem na Ukrajinu, žena tak v české metropoli žije se dvěma syny a mladší dcerou.

Oleksandrovi se podařilo rychle zvládnout češtinu a přijali ho na místní univerzitu. „Chce zůstat v České republice, v Praze se mu moc líbí,“ vypráví Larysa.

I druhý syn, Vladyslav, úspěšně složil zkoušky z češtiny a matematiky a dostal se na ekonomickou akademii. Trápí ho ale, že opustili otce, a tak mluví o návratu na Ukrajinu. „A nejmladší dcera se neustále ptá, kdy se vrátíme domů,“ zmiňuje Larysa.

Z jejího vyprávění je zřejmé, že ať se rozhodne vrátit na Ukrajinu, nebo zůstat tady, rodina zůstane rozdělená.

Ona sama našla práci, i když mimo původní profesi. „Na Ukrajině jsem pracovala v oboru účetnictví, byla jsem i vedoucí pošty. Kvůli jazykové bariéře je ale těžké najít práci ve svém oboru. V Česku pomáhám s úklidem,“ říká s tím, že fyzické práce se nebojí ani se za ni nestydí, ale kvůli zdravotním problémům je pro ni těžší. Kurzy češtiny absolvovala. Prý rozumí, umí číst, ale nerozmluvila se.

Čechy považuje za velmi klidné, slušné a trpělivé. Na rozdíl od Ukrajinců, kteří se podle ní – zvlášť v poslední době – příliš často nechávají unášet emocemi. Obzvlášť pak chválí rodinu, která se jich ujala a pomáhá jim.

„Je to velmi dojemné. Nejdůležitější pro mě bylo zachránit životy dětí, přijeli jsme z pekla a tady je to pro nás ráj,“ říká Larysa.

Nadšená je například z hromadné dopravy. „Všechno jezdí podle rozvrhu,“ libuje si. Složitější pak pro ni bylo zřízení bankovního účtu – z domova odešla bez dokladů.

Penzistka Olga odešla s manželem ze západu Ukrajiny poté, co úlomky rakety dopadly do zahrady ve vedlejší vesnici a roztřásla se i jejich okna.

Když přijeli do Česka, měli tu už syna, který se sem odstěhoval po Majdanu, a dceru, která utekla hned po ruské invazi.

Od září žije v hostelu, který poskytuje nouzové ubytování. A zatímco Larysa s financemi vystačí, Olga popisuje, že její možný návrat na Ukrajinu se zčásti točí právě kolem peněz.

„Pobírám minimální důchod, jen 50 dolarů měsíčně (podle současného kurzu zhruba 1112 korun, pozn. red.). Za peníze, které mám, se v Česku normálně žít nedá,“ vysvětluje seniorka, která dříve pracovala jako vedoucí oddělení v nákupním centru.

„Nechci trápit syna a žádat ho o pomoc, protože se musí starat o vlastní rodinu a tři děti, což je finančně náročné,“ pokračuje s dovětkem, že s manželem, který se dočasně kvůli nemoci vrátil do vlasti, dál měsíčně platí náklady za dům na Ukrajině.

Když ale mluví o České republice a Češích, chytá se za srdce. „Češi jsou podle mě velmi disciplinovaní a moudří. Chovají se ke mně velmi dobře a já jsem jim za to vděčná,“ říká s dojetím.

Se svými zdravotními problémy ovšem trochu naráží na jazykové bariéry a limity tuzemského zdravotnictví. Praktického lékaře, který by ji vyšetřil, nenašla, proto se vydala na nejbližší polikliniku.

„Měla jsem ale pocit, že mě lékaři nechtějí vyšetřit. Asi kvůli tomu, že jsem Ukrajinka,“ zmiňuje jediný nepříjemný zážitek. Nakonec situaci vyřešil ukrajinský lékař, který na poliklinice pracuje a který kolegy poprosil, aby se o seniorku postarali.

Právě s ohledem na svůj věk a zdravotní stav říká, že jí dělá problémy zvládnout český jazyk. Svůj čas v Česku proto tráví převážně s blízkými. „Bez nich bych to tady nezvládla.“