Příčiny války na Ukrajině: Opojení z vítězství a šílený diktátor

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

24. února 2022 ohlásil Vladimir Putin zahájení invaze na Ukrajinu. Ve svém televizním projevu mluvil o „speciální vojenské operaci“, která je preventivním úderem Ruska proti „kolektivnímu Západu“.

Cílem Západu je podle Putina Rusko zničit. Pracuje na tom posledních 30 let a nyní se rozhodl využít Ukrajinu jako výchozí území pro konečný úder. Rusko tomu nebude přihlížet. A neudělá stejnou chybu jako před začátkem Velké vlastenecké války. Nebude se snažit o politiku „appeasementu“.

Od druhé světové, respektive Velké vlastenecké války se diktátor Putin dostal k dalšímu tématu, které před počátkem útoku opakoval často: Je třeba Ukrajinu „denacifikovat“. Sovětský svaz / Rusko sice zvítězily ve válce, ale Západ se nacismu nikdy zcela nezbavil. A nyní se tato hrozba znovu obrací proti Rusku.

A od toho je už jen krok k další nepřijatelné hrozbě: Útlaku až genocidě proruské menšiny na Ukrajině. Ani tomu nemůže Rusko samozřejmě nechat volný průběh.

Všechna tato témata je pochopitelně možné shrnout jako zástupné argumenty pro agresi, která nemá v Evropě od druhé světové války obdobu. Pro porušování mezinárodního práva, masové zabíjení civilistů, vraždy, znásilňování, válečné zločiny… To je nepochybně oprávněný pohled.

Ale je možné se snažit příčiny ruské agrese pochopit i hlouběji. Témata, která Putin ve svém projevu zmiňoval, totiž skutečně existují. Nikoli jako důvod k agresi a vraždění. Ale jako pole pro analýzu a přemýšlení.

Vítězství Západu ve studené válce. Krize Ruska po rozpadu Sovětského svazu. Rozšiřování NATO. Dějiny vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem. Rozdělení Ukrajiny na „Západ“ a „Východ“…

Pojďme je probrat podrobněji.

Německo prohrálo první světovou válku. Jistě prohráli i jiní, ale Německo označili vítězní spojenci za hlavního viníka války. Uložili mu proto nejtvrdší tresty. Na mírové konferenci ve Versailles se shodli, že Německo přijde o část území a bude platit válečné reparace.

Výsledek? Ponížení, vztek, nenávist, krize, hyperinflace, extremisté včetně Adolfa Hitlera se derou k moci. Země, která se teprve před pár desítkami let zrodila jako jednotné císařství, dokázala porazit Francii a plánovala dohnat tradiční koloniální říše v Africe. Tato země se ocitla v pozici bezprávného bezmocného outsidera.

Krátce se zdálo, že se přece jen nadechne k obnově, když se v roce 1929 zhroutila burza v New Yorku. Nezaměstnaných bylo na začátku 30. let v Německu 6 milionů.

A v roce 1932 se NSDAP stala v „demokratických“ volbách nejsilnější parlamentní stranou. A o rok později už byl Adolf Hitler kancléřem.

Není to jednoduchá přímá linie. Nevede tu jasná cesta z bodu A – reparace – do bodu B – Hitler. Ale historik Jaroslav Kučera to shrnuje výstižně: „Poučení by mělo znít, že nelze mírové uspořádání udělat v jakémsi opojení z vítězství pouze na úkor jedné strany, čili té strany, která prohrála… Versailleský systém vydržel pouhých 20 let.“

Poučil se někdo?

V roce 1992 vydal filozof a politolog Francis Fukuyama proslulou knihu Konec dějin a poslední člověk. Myšlenky té knihy byly opakovaně zjednodušovány a dezinterpretovány, nicméně symbolem doby zůstaly: Dějiny skončily v tom smyslu, že zvítězila liberální demokracie. Bipolární svět je minulostí.

Zdálo se, že to tak může být. Nejenom z pohledu filozofa. Michail Gorbačov změnil sovětskou politiku a stal se ikonou Západu. Normální člověk, s inteligentní šik manželkou, který tvrdě vyjednává s Reaganem a Thatcherovou, ale shodne se s nimi na základech: odzbrojování, nenásilí, demokracie, tržní ekonomika. Éra Brežněva a dalších senilních dogmatických starců je zapomenuta.

Nikdy už se nepodaří přesně zrekonstruovat, nakolik byl Gorbačov snílek, nakolik reformátor, nakolik revolucionář. Jestli chtěl Svaz zachovat, komunismus reformovat, nebo viděl dál. Každopádně zásadně přispěl k tomu, že se východní „říše zla“ rozpadla.

A přišel Boris Jelcin. Také se už nikdy nepodaří přesně zjistit, co si myslel a co chtěl. Ano, chtěl být politikem, který pohřbil komunismus. A taky to byl opilec a ve vyjednávání se Západem byl tím slabším partnerem.

Takže: Sovětský svaz se rozpadá. Podrobené kolonie získávají samostatnost. Nástupnické Rusko se hlásí k idejím demokracie a reforem. Vše vypadá ideálně. Konec dějin.

Jenže z velmoci se Rusko stává druhořadou zemí, která je v ekonomické krizi. Lidé jsou rozčarovaní, zmatení, zoufalí. Alkoholismus a zločinnost dosahují historických maxim. Věznice jsou přeplněnější než v padesátých letech 20. století. Ekonomika padá, nezaměstnanost roste.

V Rusku většina lidí nevidí zářný konec dějin, ale boj o přežití. A pociťují zklamání. A nostalgii.

A jak se k poraženému, krizí zmítanému partnerovi chová „kolektivní Západ“?

Dvojím způsobem: Pomáhá financovat „terapii šokem“, tedy přechod k tržní ekonomice prostřednictvím privatizace. Ta vytvořila mocnou třídu oligarchů a společnost ještě více rozdělila.

A za druhé rozšiřuje NATO.

Postupně až k hranicím Ruska.

Jak že to píše historik Jaroslav Kučera? „Mírové uspořádání nelze udělat v jakémsi opojení z vítězství… Versailleský systém vydržel pouhých dvacet let.“

Jak dlouho vydržela Gorbačovova a Jelcinova „mírová smlouva“?

Na konci roku 1991 se definitivně rozpadl Sovětský svaz. V roce 2014 Putin anektoval Krym. Na začátku roku 2022 vtrhl na Ukrajinu.

Necelých 30 let.

Rozšiřování NATO stojí za samostatnou pozornost, protože v Putinově argumentaci hraje zásadní roli. A je to i velmi populární motiv pro „proruské síly“. A také pro úplně „normální“ lidi, kteří válku odsuzují, s Putinem ani v nejmenším nesympatizují, ale myslí si, že Západ zbytečně „tlačil na pilu“.

Není vůbec jednoduché pochopit, jak to tehdy bylo. Je to sice nedávná historie, ale je hluboce zanořená do ideologie. A v posledním roce dokonce do válečné ideologie.

Velmi zjednodušeně. Putin říká: „Západ porušuje dohody a podvádí nás, nelze se na něj spolehnout.“ Západ říká: „Žádné dohody nebyly. A každá země má právo se svobodně rozhodnout, k jaké alianci chce patřit.“

Je to sice klišé, ale tady se to dá použít: obojí je pravda. Žádné dohody na úrovni podepsaných dokumentů mezi státy tu skutečně nebyly. Ale Západ podváděl.

V opojení z vítězství.

Podrobnou analýzu diskuzí o (ne)rozšiřování NATO přináší německý list Der Spiegel. Ano, neexistují žádné závazné mezinárodní smlouvy. A jiné studie interpretují dějiny rozšiřování NATO odlišně. Podle Spiegelu lze ale dohledat řadu výmluvných výroků vrcholných politiků.

A především: V roce 1990 určovalo agendu mezi Západem a rozpadajícím se Sovětským svazem téma sjednocení Německa. Pro Gorbačova velmi náročné a nepříjemné téma. A pro Západ námět na vyjednávání – za souhlas se sjednocením Německa vám dáme garance, že se nebude rozšiřovat NATO.

V lednu 1990 prohlásil německý ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher: „Ať už se stane cokoli s Varšavskou smlouvou (vojenský pakt východního bloku byl definitivně rozpuštěn v roce 1991 – poznámka redakce), nedojde k žádnému rozšiřování NATO směrem na východ.“

Americký ministr zahraničí James Baker nebyl z této teze právě „nadšený“, ale konstatoval, že to je „to nejlepší, co lze udělat v dané chvíli“.

Spiegel připouští možnost, že západní politici od počátku vědomě sovětské vůdce podváděli. Na pozdější návštěvě Německa Baker Genscherovi sdělil, že některé bývalé sovětské satelity touží po členství v NATO. A Genscher odpověděl: „Není to na pořadu dne.“

„Clinton, Kohl a ostatní vrcholní západní politici strávili léta odmítáním žádostí Česka, Maďarska a Polska o vstup do NATO,“ připomíná Spiegel. Jenže situace se komplikovala – američtí konzervativci vytáhli téma rozšíření NATO proti demokratům ve volbách, roli sehráli i vlivní lobbisté s kořeny ve východní a střední Evropě jako například Madeleine Albrightová.

A především: proměna ruské společnosti ani zdaleka nepostupovala tak, že by to připomínalo „konec dějin“.

Česko, Maďarsko a Polsko se členskými státy NATO staly v roce 1999. Hans Dietrich Genscher později shrnul: „Rozšíření bylo z hlediska práva v pořádku. Ale nemá smysl zakrývat, že bylo v rozporu s nepsanými dohodami z devadesátých let.“

A tak, než se Rusko stačilo vzpamatovat z krize, mělo NATO u svých hranic.

A než si Západ pečlivě rozmyslel, co dělá, měl u hranic Putina.

Konec dějin nenastal. Rusko se nestalo liberální demokracií. Jeho sousedé a bývalé satelity se nepřestali bát, nepřestali ho nenávidět. NATO se posunulo o stovky kilometrů na východ.

V nějakém ideálním světě by se po konci studené války vojenské pakty rozpustily a nastala by éra odzbrojování. Nebo by alespoň mezi bývalými rivaly zůstal široký pás neutrálních mezinárodními smlouvami dobře zajištěných zemí.

Nežijeme v ideálním světě.

Na jedné straně hranice NATO. Na druhé Putin. Má to k ideálnímu světu hodně daleko.