Vrchní „datař“: Dat o Praze máme spoustu. Jejich využití je ale složitější

Současná města disponují obrovským množstvím informací o tom, jak fungují nejrůznější aspekty městského organismu i jak žijí jejich obyvatelé. Co všechno se dá měřit? K čemu mohou získané údaje sloužit? A jsou správná data vždycky zárukou správných rozhodnutí?

Hostem Stopáže byl Benedikt Kotmel z pražského Operátora ICT a šéf datové platformy Golemio.

Jak vypadá struktura správy dat v Praze? Co je to Operátor ICT, co je to datová platforma Golemio?

Zkusím to zjednodušit. Operátor ICT je firma vlastněná hlavním městem Prahou a zřízená k tomu, aby vykonávala nějaké činnosti pro Prahu. Je to zejména realizace Smart City projektů, pak je tam samostatná kategorie odbavovací systémy nebo všem známá Lítačka, kterou Operátor ICT provozuje. Pak jsou tam ještě nějaké další části, jako třeba provoz a správa datových center pro magistrát. Praha je velmi košatá, je to hodně institucí, 57 městských částí, desítky společností, a my vlastně poskytujeme in-house služby, které si nemusí to město pak nakupovat zvenku.

Golemio je jeden z našich produktů, který se vyvíjí posledních 5 let. Ta idea byla: pojďme dávat na jedno místo data z celého města, co možná nejlépe ta data vyhodnocovat a analyzovat a získávat nějakou přidanou hodnotu – dělat lepší rozhodnutí na základě dat. Časem jsme zjistili, že využití dat je poměrně složitá věc. I když ta data máte, máte skvělé datové analytiky, výborné technologie, ale potom dojít k té synergii s lidmi z města, s těmi úředníky, kteří jsou velmi šikovní v agendách, co dělají, dojít k nějaké inovaci nebo používat tato data na lepší rozhodování je velmi těžké. Protože ty rozhodovací procesy jsou dané zase nějakou legislativou, předpisy, ty se potom taky musí změnit.

Takže my spíš chodíme a ptáme se: co potřebujete k tomu, abyste líp dělali svou agendu? Chcete zoptimalizovat svoz odpadu a tím ušetřit peníze? Máme stovky senzorů ve velkých odpadových nádobách, těch podzemních, sbíráme senzorická data o zaplněnosti, ta ukládáme, vyčistíme, vyhodnocujeme, analyzujeme a pak předkládáme klientům na magistrátu informaci o tom, že tady by se dalo svážet častěji, tady by se dalo svážet méně často, protože tady je to zaplněné, tady se to vyváží poloprázdné. A oni potom musí udělat zase tu sérii rozhodnutí – optimalizovat smlouvu, kterou mají zase s pražskými službami, takže to spouští velmi komplikované procesy.

Když tedy všechna ta data posbíráte z různých databází, vyscrapujete je ze stránek, shromáždíte z vašich senzorů a tak dál, jsou potom ta data volně dostupná a otevřená, nebo si je necháváte pro sebe?

Samozřejmě ta data, u kterých to dává smysl a můžeme to udělat, zveřejňujeme. Rozhodně to neplatí plošně, mohou být data, která se nedají zveřejnit z různých důvodů, může to být třeba bezpečnost. Pro nás je klíčové přání našeho klienta, ten nám říká, jestli ta data zveřejnit, nebo nezveřejnit. Rozhodně nikoho nenutíme do toho, aby je zveřejňoval.

Já sám jsem velkým propagátorem otevřených dat. Ale publikace dat má i svá úskalí. Například když ta data nejsou úplně dobře vyčištěná nebo nejsou kvalitní, může to mít prostě v sobě nějaká rizika. Každopádně máme portál otevřených dat, tam je dostupná spousta dat, děláme to rádi.

Stalo se, že jste někomu poskytli data, ze kterých by vyplývalo nějaké řešení, ale nakonec se zvolilo jiné řešení?

To se určitě může z různých důvodů dít. Pro mě byl neuvěřitelnou zkušeností covid. Data hrála naprosto klíčovou roli, ale rozhodování politiků čistě podle nich nemohlo fungovat, nebylo možné doručit model, který by říkal, co má politik dělat. To byl opravdu nějaký podklad, kdy on mohl vidět, tady mi roste počet lidí, kteří umírají, když budu chtít snižovat jejich počet a řídit se na základě těchto dat, tak udělám totální lockdown. Postupem času se ale samozřejmě vynořovaly různé problémy. Můžeme z těch dat něco vykoukat, říct: takhle by to mělo být, ale nejde to politicky prosadit. Ten politik to může například „vyobchodovat“, protože řešení třeba bude vyžadovat peníze, které na to nejsou, a podobně.

Dobrý příklad, který jsem řešil, byla data z Airbnb. Tam vlastně z toho vypadlo něco, co nikdo úplně nevěděl, že rozsah toho, kolik ubytování přes Airbnb probíhá, byl opravdu jiný. Na jednu stranu ty chceš podporovat koncept sdílené ekonomiky, na druhou stranu podporovat ten byznys, kdy tady pak lidi skupují byty a pronajímají deset bytů přes Airbnb, tak to zase úplně nechceš. A my jsme přišli na to, že poměr lidí, kteří sdílejí jenom nějaký pokoj nebo svůj byt, když třeba odjedou na dovolenou, je mnohem větší, než se tvrdilo i v analýze od IPR (Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy, pozn. red.).

A mám zpětně takový pocit, že už byla nastartovaná ta vlna, že je to problém a musíme to nějak regulovat, a vlastně tam nakonec nebyl prostor a tohle se nikde nezohlednilo. Přitom to bylo pro nás docela šokující zjištění, ale nikdo o tom nemluvil. Je to na webu veřejně dostupné. Snažil jsem se to zpropagovat přes média, ale bylo vidět, že to lidi prostě moc nechtěli slyšet. Já to chápu, ta emoce je často důležitější než data. Čekal jsem ale opravdu jiný efekt, jiný dopad té naší analýzy.

Kolik má Praha informačních systémů? Jak se při správě dat využívá umělá inteligence? A jak mohou městská data pomoci s bojem proti klimatické změně? Celý podcast si poslechněte v přehrávači v úvodu.