Článek
Jaký byl odcházející rok dva tisíce devatenáct v českém veřejném a politickém prostoru? Žádných proměn nebo velkých otřesů jsme se ani tentokrát nedočkali. Přesto by bylo chybou mluvit o nehybnosti či bezčasí. V hlubinách skutečností přece jen byly cítit nové vibrace. Snad bychom mohli vnímat rok 2019 jako rok politického chvění.
Předzvěstí nějaké proměny se zachvěla občanská společnost, ale také krajiny populismu i demokratické opozice. A my se na prahu nového roku ocitáme v očekávání, co lepšího nebo horšího se z toho všeho vyvrbí.
To nejpodstatnější, co se ve veřejném prostoru událo, bezesporu byly protestní demonstrace nejen v Praze, ale i dalších městech či obcích. V čem se ale lišily například od projevů občanské nespokojenosti z doby kryptokoalice Miloše Zemana a Václava Klause na přelomu tisíciletí?
Především svou masovostí, vytrvalostí a překvapivě profesionální organizací. Původně desetitisícové protesty na náměstích, které se na Letenské pláni po dvakráte slily ve čtvrtmilionovou masu, to je nový a v postkomunistických zemích ojedinělý fenomén.
Tahle lidnatost a vytrvalost dává občanskému protestnímu hnutí nezpochybnitelnou legitimitu vyzývat k demisi třeba i nejmocnější muže státu. A to samozřejmě i v období mezi volbami. Protože občanské veřejné mínění není spáč v úvalu, probouzející se jen když politici potřebují vyždímat z veřejnosti voličské hlasy.
Druhou odlišností je fakt, že občanská revolta se rovnoměrně rozlila po celé republice. Současná moc už nemůže říct, že jde jen o Prahu, „lumpenkavárnu“, nějaký ten ostrov frustrovaných zoufalců, kteří prohráli volby a nedokázali se s tím smířit.
Na demonstracích zazněly apely: jděte a mluvte i s váhajícími voliči Andreje Babiše. Což je racionální postup, jak oslabit dlouhodobě úspěšnou taktiku Miloše Zemana, který štve „venkov“ proti „Praze“. Ve snaze rozpoltit společnost, kterou je pak možné snadněji zmanipulovat a ovládnout. A předem pacifikovat účinnou občanskou revoltu, zasahující širší území státu, různé společenské vrstvy včetně venkovských živnostníků a zemědělců.
Teď se ale několika studentům ze spolku Milion chvilek pro demokracii podařilo rozpoutat občanský vzdor proti demoralizaci a rozkladu společnosti. Proti propadání do beznaděje, kdy zachování statu quo se jeví jako jediná možnost.
Ukázalo se, že nepominutelná část veřejnosti se dokáže vzepřít ponižujícím atakům lží a manipulací ze strany držitelů moci. A snahám vytlačit z veřejného prostoru nebo ovládnout vše, co překáží zájmům politiků.
Rok 2019 tak přinesl naději na změnu morálního klimatu v zemi, bez níž se neobejde žádná politická změna k lepšímu.
Výrobci chimér
Pozoruhodné chvění jsme ale zaznamenali i v politickém rezortu, jemuž dominují nacionální populisté, xenofobové a autoritáři. Vyvolali ho dva Václavové (Klausové) založením svého hnutí Trikolóra.
Jejich startovní slogan „Přišel čas vzít si zemi zpátky“ je hodně křečovitou výzvou k návratu do imaginární minulosti. Do přehledných časů, po kterých se nostalgicky ohlížejí hlavně lidé, kteří vnímají dynamický kvapík globalizace jako ohrožení svého životního zakotvení, tradic i sociálních jistot.
Podle Klause juniora a dalších nacionalistů se do časů malin nezralých vrátíme tím, že si vezmeme politické rozhodování zpátky, do rukou národních států. Což je ovšem úskočná chiméra, neboť s dopady globalizace, nových technologií, digitalizace si už žádný národní stát sám poradit nedokáže.
K načechrávání nostalgie Václav Klaus mladší přistupuje vynalézavě a méně intelektuálsky než jeho otec. Jako například když v textu na sociálních sítích vzpomíná na zelinářku u nich v ulici, která mívala „normálně v takovým kýblu“ fantastické zelí, ale už je nemá, protože máme standardizované normy a „všechno se vozí z tramtárie“.
Sofistikovaně populistická Trikolóra coby hnutí pro lidi, toužící po světě, který se nikdy nevrátí, má šanci uspět. A zapadnout tak do společnosti Kremlem vítaných nacionalistických stran jako jsou německá AfD, francouzská Národní fronta, italská Liga Severu nebo rakouští Svobodní. Koneckonců v těchto stranách má Václav Klaus senior, dnes garant zahraničního programu Trikolóry, renomé uznávaného eurofoba.
Jednou z programových studnic nové strany má být právě postprezidentský Institut Václava Klause, který programově pojímá naše členství v EU jako zásadní hrozbu pro samostatnost českého státu. A zároveň bagatelizuje bezpečnostní hrozby Ruska.
A když k tomu připočteme, že Klausův institut za posledních osm let podpořil 75 miliony Petr Kellner, jehož Home Credit si letos, jak zjistil web Aktuálně.cz, najal jednu PR agenturu s cílem „racionalizovat“ debatu o komunistické Číně? Tedy o jednom z nejkrutějších režimů světa?
Pak na určitou slabost politické formace Klaus a syn pro východní autokracie bychom si mohli vsadit jako na jednu z mála jistot budoucí české politiky.
Zachraň se, kdo můžeš
V posledních měsících vzrostl tlak spolku Milion chvilek pro demokracii na roztroušenou, živořící demokratickou opozici, aby začala vážně kutat na budoucím sjednocení. Spolu s tím jsme ale bohužel zaznamenali tendence, připomínající spíš počátky sebedestrukce opozičních sil ve stylu: Zachraň se, kdo můžeš!
Z Pirátské strany se ozvalo přání, aby TOP 09 raději úplně zmizela ze scény i se svým Kalouskem. Což vyvolalo jen nedbale maskované sympatie u části lidovců, pro které je Kalousek nadále zrádným zběhem, jenž založením topky přispěl k vypadnutí KDU-ČSL ze Sněmovny v roce 2010.
Topka odpověděla podkopáváním pozice pirátského primátora Prahy Zdeňka Hřiba. Mimochodem, jednoho z mála českých politiků, který je schopen rovnocenně oponovat megalomanství Andreje Babiše i pročínskému třeštění Miloše Zemana.
Ze STAN a TOP 09 přicházejí zprávy o krachu vyjednávání volebních koalic pro krajské volby, a to prakticky ve všech krajích.
Jako by opozičním stranám stále do detailu nedocházelo, jaká síla proti nim stojí. Síla ekonomická, politická, mediální, to všechno poháněné dokonale seřízeným marketingovým strojem.
Většina voličů přitom nevolí skutečného Babiše, který řečeno s Petrem Pithartem „vůbec nic neví o právu, o ústavě, o kultuře, o historii své země… On neví nic. Umí firmu, to jo.“
Lidé volí marketingový přelud, jenž stvořili premiérovi píáristé, autoři přízemně podbízivého seriálu „Čau lidi“, který by skutečný Babiš nikdy neuměl napsat. A letos mu dotvořili masku Budovatele, mávajícího bilonovými investicemi Národního investičního plánu, který bychom mohli nominovat na podvod roku.
Proti této koncentrované supersíle může demokratická opozice obstát pouze koncentrací vlastních sil. Nejlépe vytvořením jednotné protivládní kandidátky. Podobné té, jakou poskládali demokraté na Slovensku v úspěšném volebním boji proti Vladimíru Mečiarovi v roce 1998. Tehdy pod vedením Mikuláše Dzurindy vytvořili politickou volební stranu Slovenská demokratická koalice, za kterou kandidovali vrcholní politici hned pěti opozičních stran odprava doleva, kteří kvůli tomu museli přechodně vystoupit z mateřských partají.
V Česku asi ještě není tak zle, aby se opoziční síly začaly vážně bavit o tak razantním řešení, jež by od každé strany vyžadovalo obrovské sebezapření. A kdoví, zda si opozičníci, bojující o holý politický život a o tenčící se počet křesel v parlamentu, někdy připustí, že nám už teče do bot.
Každopádně, jestli něco se ani v tomto roce nezachvělo, tak to byla suverénní pozice Babišova hnutí ANO na čele volebních preferencí a jeho náskok před demokratickými soupeři. Ti se samozřejmě mohou utěšovat třeba čtením básně „Poslední” od Vladimíra Holana, v níž praví: „Co je bez chvění, není pevné.“
Jenže háček může být v tom, že politika není lyrika.
