Z horníka ajťákem? Dělat těžkou práci hlavou vás unaví stejně jako práce na šachtě

Tomáši, jak hluboko už jste se prorubal kódem?

TH: Ještě mi trošku chybí, jelikož to není těch 1 000 metrů, které byly na šachtě. Ale už jsem tak na druhém patře.

Jindřichu, když jste viděl třídu plnou propuštěných horníků, kteří byli starší 40 let, nepřišlo vám, že spíše točíte něco jako Marečku, podejte mi pero 2.0?

JA: Horníci, kteří prošli do třídy, byli jenom 4. Jinak tam byli lidé mnoha jiných povolání. Běžně do rekvalifikačních kurzů chodí třeba i lidé z fabrik, kteří nikdy nic neprogramovali a nakonec se to díky rekvalifikaci naučí. Nebo ne běžně, ale jsou tam i takoví. Samozřejmě, nabízela se paralela s Marečkem a perem.

A napadlo vás to během toho natáčení?

JA: Napadlo mě to, protože Tomášův nejlepší kamarád Rosťa, druhá hlavní postava filmu, teď chodí normálně do školy. V 50 letech začal studovat gymnázium. Tam je vyloženě tabule a paní učitelka na ni píše zlomky. A je tam třída padesátníků, takže to fakt vypadá jako v Marečku, podejte mi pero. Tady to bylo mezi kluky něco jiného.

Tomáši, kolik jste toho věděl o samotném programování, než jste s tím začal?

TH: Nic.

Vůbec nic? A třeba vaše zkušenosti s počítačem?

TH: Když jsem ještě studoval střední školu, měli jsme tam nějaké základy programování, ale to bylo před 25 lety. Potom jsem byl jenom normální běžný uživatel, takže jsem si uměl otevřít internetový prohlížeč, něco si najít a to bylo všechno. Vrcholem mého programování byly excelové tabulky. A to vlastně s programováním nemá moc společného…

Teď už byste o sobě řekl, že jste programátor, že jste ajťák? A mimochodem, chápete už teď třeba ajťácké vtipy?

TH: Vtipy chápu, to jo. Ty jsem pochopil jako první, ještě dříve, než jsem pochopil programování.

Už se cítíte jako programátor?

TH: Jestli se cítím jako programátor… Bylo by blbé říct, že ne, když už to dělám. Takže cítím se jako programátor.

Vy jste v Seznamu, v jedné z největších IT firem tady v Česku, poradil byste nám třeba, co děláme špatně nebo co byste nám tady naprogramoval?

TH: Zas tak pevný v kramflecích si nejsem, že bych radil Seznamu. Ale určitě by se něco našlo. Všude je něco.

Tak se potom na to podíváte, pak si o tom můžeme promluvit. Kdybyste řekl, jaký je největší rozdíl mezi tou vaší původní profesí, mezi skupinou horníků a skupinou programátorů, co by to bylo?

TH: Když to tak vezmu, tak největší rozdíl je v tom, že ten programátor pracuje sám. Na šachtě se pracovalo v kolektivu. I když byla tvrdší práce, ale v tom kolektivu se přece jen pracuje trochu jinak, než když tam je člověk sám. Když pracuje za tím počítačem a píše si tam ten svůj kód. Když si tam něco pokazí, tak si to pokazí jen sám sobě. A musí si to spravit, takže to je takové jiné. My se bavíme v práci i s ostatními programátory, ale minimálně, protože každý má to svoje, každý si pracuje na svém. A takové ty věty: Co jsi dělal včera? Na to není ani čas. Tak jednou za týden se pobavíme o tom, co děláme ve volném čase, ale jinak se věnujeme práci. Takže to je pro mě ten největší rozdíl. Já vím, že každý asi čekal, že to předtím byla dřina a tady sedím u počítače, ale v tom, jestli děláte manuálně těžkou práci, nebo děláte tu těžkou práci hlavou, tak stejně člověk přijde unavený z té i z té práce.

Chodíte unavený z obou prací stejně?

TH: Ano, ano… Tam jsem byl fyzicky unavený, byl jsem třeba uchozený. Potil jsem se, byl jsem dehydrovaný a tak. A teď zase chodím z práce s tím, že mám plnou hlavu té své práce, a už jsem zjistil, že nejsem jediný. Napadá mě nejvíc věcí, když jedu z práce domů. Třeba i co jsem udělal špatně. Pak přijdu domů, tak to ještě zapnu a rychle to dokončím, abych to nezapomněl. Ale to tak má většina těch programátorů. Když jdou na oběd nebo tak, tak je něco napadne, protože když děláte potom ten jednotlivý program, tak to člověk ani nevnímá a chce to mít hotové.

JA: Samozřejmě je to pro mě trochu nelogické, proč se já jako student zajímám o osudy padesátníků, ale já jsem se k tomu dostal trochu oklikou, protože mě obecně zajímalo, jak technologie mění člověka, jak technologický rozvoj, který vstoupil do našich životů, proměňuje, jací jsme, jak komunikujeme, jak se chováme k ostatním, a přišlo mi hrozně zajímavé, že Tomáš přichází z úplně odlišné profese, ta komunikace je jiná i smysl té práce, než jak jsme my zvyklí. Tak jsem si to tak trochu romantizoval. A byl jsem hrozně zvědavý, jak ho to jako úplně ryzího člověka změní, když se dostane do té firemní kultury a do úplně jiného prostředí. Nejen to, co získá, ale i co ztratí.

A jak dlouho jste ho musel přemlouvat?

JA: Asi tak 10 vteřin. Ne, já jsem Tomáše potkal na tom prvním rekvalifikační kurzu a řekl jsem mu to a hned říkal: Budeme si tykat. A bál jsem se, jestli se potom na to nevykašle. A hned řekl „proč ne”, ale to ještě netušil, co ho čeká. To, že s ním strávíme 2 roky a budeme ho pořád takhle otravovat a pořád budeme s ním.

Prý jste tedy netušil, co vás čeká. Měl jste tedy během toho natáčení třeba chuť se na to vykašlat?

TH: No to víte, že měl.

A kdy byly ty nejtěžší momenty, kdy jste si říkal: Tak tohle já nemám zapotřebí?

TH: To bylo asi v tom období, kdy jsem měl po tom kurzu, už jsem si sháněl práci v IT. A teď se mi to nedařilo, narazil jsem vlastně na ten pracovní trh. To byly momenty, kdy se se mnou nikdo moc bavit nechtěl. Protože přes 20 let v OKD, co to je za chlapa? A to už jsem fakt nedával, už jsem říkal: Kašlu na celé programování. I filmování a všechno. Ale protože jsem to nevzdal a pořád jsem se snažil, nastoupil jsem do jiné práce, do dělnické profese s tím, že výhledově budu dělat technika, ale pořád jsem se snažil najít si práci v IT. Víceméně mi v tom pomohlo i to filmování. Tenkrát jsem to chtěl vzdát, ale sám pro sebe jsem si říkal: Tak oni tu točí… I když to by byl také dobrý konec.

Tak nebyl by to třeba úplně happy end, dejme tomu…

TH: Prostě to neklaplo. Ale také jsem přitom myslel na pro a proti, ale nakonec tím, že to klaplo a tu práci v IT jsem sehnal. A měl jsem štěstí, že ve firmě, kde nevadilo, že se natáčí. Z toho jsem měl trochu obavy, že někde nastoupím a oni přijdou: A můžeme si vás natočit? Programátoři nejsou zrovna extroverti, že by se rádi předváděli.

A na tu kameru jste si zvykal snadno, nebo jste s ní měl třeba někdy problémy?

TH: Myslím, že jsem ani neměl problémy s kamerou. Já jsem je nevnímal.

JA: Tomáš se narodil pro kameru.

TH: To ne, to bych neřekl, ale já jsem si vždycky říkal: To jsou děcka…

JA: To nikdo neuvidí. To jsi říkal: To nikdo neuvidí.

TH: Přesně. Ještě ten můj kamarád, který je v tom filmu se mnou, říkal: Kdo by se díval na studentské filmy? Vždyť to dávají někdy ve dvě hodiny v noci… To se nikdo nedívá. Ale nakonec se to tady štábu celkem povedlo, já už jsem to viděl.

Líbilo se vám to?

TH: Tak nejsem tam za blbce, tak ano.

To rozhodně nejste. Ale jak jste se dozvěděli o tom rekvalifikačním kurzu?

TH: To bylo v době, kdy už bylo rozhodnuto, že zavřou. A přímo na šachtě nám zřídili pobočku úřadu práce, pobočku Nové šichty. Nová šichta, to je, jak jste zmínila, nadační program OKD, který pomáhá právě propouštěným horníkům. A oni byli osloveni s tím, že mají teda určitý nápad, jak ty horníky zaměstnat. Ale všichni se tomu smáli… Nakonec to dopadlo, udělali nějaké sezení, kde nás seznámili s jejich vizí. A ono se to dobře poslouchalo, že na trhu práce je třeba několik set IT specialistů. Tak jsme říkali: Tak tam je nějaká šance, že bychom se mohli uchytit. A to jsme nevěděli, co nás čeká.

Já jsem slyšela, že vy jste prý chodili okolo toho plakátu, který tam byl vyvěšen docela obloukem, až potom, když tam bylo napsáno, že se tam bude podávat guláš. Pak jste tam najednou byli všichni.

TH: To tak úplně nebylo, ale to, že se tam chodilo obloukem a všichni si říkali: Co to je? To si z nás dělají srandu? Jako z horníka programátor? Tak to ano. Ale tam byla dvě osazení, to první bylo právě takové, že ta Nová šichta a naši personalisté se snažili něco udělat pro ty horníky. A tak nás tam nahnali. A já říkám: Já nikam nejdu! Já jdu fárat. Ne! Dneska nefáráš, běž tam! Takže ono to tak probíhalo, aby to zaplnili. Říkali, že přijedou nějací PR manažeři z Prahy a my neseženeme ani 20 lidí.

A jak vypadala ta první hodina programování?

TH: Legračně. Seděli jsme tam jak děti v mateřské škole. Pusťte počítače a zapněte si toto. A jezdili jsme s takovou princeznou po ledě a ukazovali nám, jak vypadá programování v začátcích, jak se dělají ty vývojové diagramy… Princezna kreslila hvězdičku bruslemi.

Vy jste se třeba něčemu přiučil během těch kurzů? Nebo jako mladý člověk jste věděl, o čem to je?

JA: Já jsem se vlastně celou tu dobu u toho natáčení něco dozvídal a sám sebe jsem překvapoval, jinak by mě to asi nebavilo. Ale myslím si, že jsem si zbořil mnoho různých předsudků, a co jsem se třeba dozvěděl, kolik je kolem nás lidí, kteří by mohli dělat nějakou jinou práci, než kterou třeba dělají, ale nedělají ji, protože třeba nedostali příležitost nebo měli v životě smůlu. Takových lidí jsem během natáčení poznal spoustu, nejen Tomáše.

A je to také poselstvím dokumentu ukázat, že pokud lidé třeba přijdou o práci nebo už nejsou schopni vykonávat to povolání z nějakého důvodu, tak ta šance tady vždycky je?

JA: Určitě vždycky je, zároveň určitě ne ze všech mohou být programátoři, to si asi nikdo nemyslí.

Já si to o sobě třeba také nemyslím.

JA: To ani nebylo to poselství. Ale zároveň to poselství je, že ten trh práce teď není připravený na to, ty lidi přijmout. Dneska, když jste padesátník, tak to máte mnohem těžší, než když vám je třicet. I když máte stejnou inteligenci a stejné schopnosti, a na to vlastně narazil i ten Tomáš během hledání práce, že ty předsudky a ta skepse vůči tomu je veliká. Tak to bylo pro mě jedno z těch poselství. A to druhé pro mě bylo, jak se ta práce reálně proměnila, když pak Tomáš přešel z doby uhelné do doby digitální. Ta práce je v něčem lepší a v něčem horší. A že jsme něco získali a o něco jsme i přišli.

Vy jste mluvil právě o tom, že to je povolání minulosti, tak sledujeme – a to je otázka na oba dva – konec horníků v Čechách? Končí to povolání?

JA: Zdá se, že se k tomu schyluje už dlouhodobě, teď nevím, jestli fungují poslední dva tři doly.

TH: Nedávno zavřeli další důl na Karvinsku a postupně to čeká všechny. Teď záleží, jak dlouho to bude trvat. Takže de facto to je konec horníků v Čechách.

A co vám, Tomáši, řekla vaše rodina a vaše okolí, když jste jim řekl, že se budete učit na programátora? Protože tohle já říct doma, tak ti se smějí až doteď.

TH: Tak já jsem asi měl štěstí, že doma to přijali tak, že je to šance. Zkus to. Já jsem také nikdy netvrdil, že to budu dělat, jakmile nastoupím do kurzu, ale mohl jsem třeba nastoupit hned po ukončení těžby na Dole Paskov. Měl jsem nabídku dělat zajímavou práci, ale říkal jsem si: Já to chci zkusit. A dneska toho nelituji, dneska to je fajn. A jak říkal Jindřich, celé to natáčení – i já to tak beru – je poselství pro lidi, kteří si připadají, že už jsou zbyteční a že je nikdo nechce a že už nemohou dělat jednu profesi, kterou dělali celý život. Že to tak není, že se to prostě dá, člověk je schopný naučit se spoustu věcí a může dělat úplně rozdílnou profesi, jenom stačí chtít a mít tu vůli a vytrvalost.

Co jste změnou profese získal a co jste naopak ztratil?

TH: První věc byla fyzická změna, ale já na to nedokážu tak rychle odpovědět, tak jednoznačně. Ale ono to je v tom filmu.

Tak to je i pozvánka pro diváky, aby se na to podívali. Co jste naopak získal a ztratil vy, Jindřichu?

JA: Já si nemyslím, že bych něco ztratil. Získal jsem to, že jsem mohl poznat Tomáše, za ty dva roky jsem s ním mohl strávit spoustu času, mohl jsem poznat spoustu jeho nejlepších kamarádů, baníkovců, horníků…

Takže příští dokument bude o baníkovcích?

JA: Tento je taky hodně o baníkovcích. Protože Baník je to všechno, co je spojuje. A myslím si, že bylo hodně důležité pochopit, jaké mají problémy, co chtějí, jak přemýšlí. A to mi dalo hodně.

A ještě poslední otázka na vás, Tomáši, jak vás přijali ostatní IT programátoři? Protože v tom dokumentu byla vidět přestřelka mezi vámi a některými studenty, myslím, že v nějaké restauraci, kdy vám říkali: Tohle se studuje na vysoké škole opravdu dlouho, to nejde naučit v krátkém rekvalifikačním kurzu.

TH: V té ukázce to ale nebyli programátoři.

To byli nějací studenti.

JA: To byli ti kamarádi. Ti baníkovci.

TH: Byli to študáci a dost to nechápali. A překvapivě, když jsem tam nastoupil mezi programátory, se na mě nikdo nedíval stylem: ten to nezvládne. Spíš naopak: když budeš chtít s něčím pomoct, přijď, není problém. Myslím si, že mě přijali dobře. Nevím, jak to berou teď, když už se dostávám na jejich úroveň.

Už jste možná konkurence.

TH: Jestli mě nebrali jenom proto, že mi nevěřili.

JA: On to stejně nedá, tak co. Tak mu pomůžeme…

TH: Tak jsem asi měl štěstí, že jsem natrefil na dobrý kolektiv těch kluků a holek. Jednu holku programátorku tam máme. A přijali mě dobře. Nevím, jak by to bylo v nějaké větší, nadnárodní společnosti, kde jsou ty otevřené kanceláře.

Open space.

TH: Ostraváci by tomu nemuseli rozumět.