Komentář: Soros ven, Mao sem!

Vymítači neomarxismu ze střední Evropy budou zanedlouho čelit ošemetnému dilematu. Sotva vystřízlivěli z oslav nad Orbánovým vystrnaděním „Sorosovy“ Středoevropské univerzity (CEU) z Budapešti, nasadil jim obdivovaný maďarský vůdce nového brouka do hlavy. Chystá totiž v hlavním městě zřídit kampus jedné z největších čínských univerzit, první svého druhu na území EU. Fungovat bude patrně podle osnov platných v Čínské lidové republice, tedy specificky čínské verze „marxistické“ doktríny.

Je to ale pech: jeden neomarxismus vyhodíš dveřmi, druhý se ti vrací oknem!

Podle zpráv médií má v Budapešti otevřít svou pobočku univerzita Fu-tan, která již dříve nezištně poskytla Maďarsku zdravotní roušky. Maďarská vláda věnuje šanghajské vysoké škole mnohamilionové startovné, aby výuka mohla naplno začít už v roce 2024. Přivítat má na šest tisíc studentů z Maďarska a středoevropského regionu.

Pozoruhodné přitom je, že ve stejnou dobu, kdy byla s Maďarskem uzavřena „smlouva o porozumění“, dotyčná univerzita příznačným způsobem změnila své stanovy. „Svoboda myšlení“ a „akademická nezávislost“ byly vyjmuty, namísto nich teď univerzita slibuje věrnost komunistické straně a oddanou podporu „konsolidaci socialismu s čínskými rysy“.

Nejsou to jen prázdná slova. Kampusu v Šanghaji dominuje pomník předsedy Mao Ce-tunga, jehož zásluhy o rozvoj vědy a výzkumu není třeba připomínat. Čínské vysoké školy jsou pod přísnou stranickou kontrolou. I výzkum v oblasti lékařství je tvrdě střežen. Nebylo náhodou, že maďarsko-čínská smlouva byla uzavřena pod dohledem šéfa univerzitní stranické organizace; tento na slovo vzatý odborník mohl uplatnit své zkušenosti z 90. let, kdy řídil oddělení zahraniční propagandy při šanghajském výboru strany.

Až takový hlavolam to však s invazí „neomarxismu“ přes Peking nebude. Čínští komunisté jsou koneckonců matadory v boji proti deformacím ortodoxního stalinismu, a to už od roku 1956, kdy Moskva odsoudila stalinské zločiny a vyhlásila „nový kurs“. Maoismus představoval tu nejtvrdší pěst v boji proti revizionistům, mezi něž byli řazeni i Chruščov a Brežněv, kteří se zrádcovsky dohadovali se Západem.

Výuku mají v budapešťské pobočce zajišťovat výhradně čínští, ideologicky jistě ze všech stran proklepnutí akademici. Jak přesně budou vypadat studijní programy, se ještě uvidí. Našinec si ale může zaspekulovat, zda se v rámci studia dostane maďarským studentům variace toho, čemu se u nás před rokem 1989 říkalo „marxák“. Podle známého vtipu se zkouška z tohoto předmětu skládala ze dvou otázek. Za prvé: Kterého myslitele v dějinách si ceníte nejvíce? Za druhé: Proč je to právě V. I. Lenin?

Samozřejmě nelze od nové univerzity očekávat jen stranickou propagandu a vymývání mozků jako v době „kulturní revoluce“. Časy se mění. Kampus by měl mít čtyři fakulty – ekonomii, mezinárodní vztahy, lékařství a technické vědy, tedy obory, kde lze přímou indoktrinaci provádět jen v omezené míře.

O staromódní ideologický vliv à la 20. století ale nejde. Čína jedná v souladu s logikou globálního, byť státně dirigovaného kapitalismu a v tom je její počínání zcela racionální. Zacílení na Maďarsko odpovídá strategickému významu, jejž Peking přikládá jihovýchodní Evropě, tomuto „měkkému podbřišku“ Evropy. Náhle objevený zájem o maďarskou vzdělanost je třeba vidět v souvislosti s dalšími čínskými aktivitami v regionu, zejména podporou železničního spojení Budapešť – Bělehrad a ovládnutím řeckého přístavu Pireus. Nepochybně jde o součást snah rozdýchat poněkud přichcíplý projekt Nové hedvábné stezky.

Proč tedy univerzita? Jejím smyslem je vyšlechtění nové generace manažerů a technické inteligence ve střední a jihovýchodní Evropě, jež by se už od studií mentálně i materiálně orientovala na Čínu. Tato nová elita by disponovala přirozenými konexemi s čínským byznysem a osvojila by si i některé politické hodnoty východního partnera. Důležitou roli může hrát i při neutralizaci kritiky ČLR v evropském veřejném prostoru.

Univerzitní kolos s ohromným finančním zázemím a mezinárodní reputací může podstatně změnit vzdělávací soustavu malé země a přesměrovat hodnotový azimut její akademické elity. Vyšší platy a prestiž způsobí únik mozků z maďarských institucí, které pak budou zpětně kolonizovány nově vypěstěnými silami.

Z těchto důvodu se tedy Fu-tan usazuje v periferní Budapešti a ne v jedné z globálních univerzitních metropolí, jako je Londýn, Paříž, Berlín nebo Florencie. Orbánovo Maďarsko je pro Čínu přitažlivé i proto, že nabízí politicky stabilní prostředí.

Viktor Orbán si zase od projektu slibuje větší nezávislost na Západu a utužení vztahů se zeměmi mimo EU včetně represivních režimů. Těžiště vědecké práce má spočívat ve výzkumu špičkových technologií a umělé inteligence, což lze chápat vzhledem ke slabému postavení maďarských univerzit v mezinárodním měřítku. To ostatně platí pro univerzity ve středoevropském regionu obecně (výjimkou byla právě vypuzená CEU).

Projekt zároveň dobře zapadá do Orbánova vnitropolitického konsolidačního programu. S pomocí osvědčené salámové taktiky se vládní Fidesz po zdařilé pacifikaci médií, soudnictví a nevládních organizací nyní zaměřuje na vzdělání a výzkum. Cílem je zadusit kritického ducha mezi studenty a vědci a vytvořit technokraticky a zároveň nacionálně smýšlející vrstvu inteligence. Ta má buď oddaně pracovat pro vládní hnutí, nebo se stáhnout do ústraní badatelen a laboratoří.

Maoistická ideologie odpovídá tomuto programu lépe než rozvratnicky dekadentní duch Západu. Stalinsky ocelový „marxák“, opravdický, nerozředěný humanismem, multikulturalismem, feminismem, genderem a podobným buržoazním harampádím, představuje pro „iliberální demokracii“ mnohem menší nebezpečí.

Společnou řeč smluvní partneři jistě najdou i v postoji k lidským právům, a to nejenom těm občanským, nýbrž i sociálním. Otrocká práce jako v Číně zatím v Maďarsku není, i když určitý náběh by tu byl: v mediích se občas objeví zprávy o případech tvrdého vykořisťování, a to hlavně v německých automobilkách, jimž jde Orbánův smysl pro disciplínu k duhu a které velmi rády přimhouří oko nad tím či oním „nedostatkem“. Odbory jsou slaboučké, takže příští čínsko-maďarští manažeři budou moci přitlačit na pilu a náležitě roztočit kola výroby.

Existující akademické instituce si Orbánova vláda podmaňuje účelovými změnami právních předpisů (tzv. lawfare) a ekonomicko-byrokratickým nátlakem. V roce 2019 vstoupil v platnost nový zákon, který dává ústavy Akademie věd pod přímou kontrolu vlády, a zásadně tak omezuje svobodu výzkumu. I vypuzení Středoevropské univerzity proběhlo pomocí zvlášť pro tento účel přijatého zákona „lex CEU“.

Ironicky by se dalo poznamenat, že dnešní autokraté to mají vlastně složitější než jejich předchůdci v minulém století. Místo aby zpupnou univerzitu nechali vybílit četnictvem, na studenty poslali rozhořčené pracující ze závodů a odbojné profesory zavřeli do dolů, musí si potupně pomáhat trapnými právními kličkami. Umlčení se děje civilizovaně, bez rány přes hubu, jak by napsal Milan Šimečka.

Zastávat se Středoevropské univerzity neznamená automaticky hájit všechno, co Sorosem sponzorované organizace v Maďarsku i dalších zemích podnikaly. Třicet let jejich působení vyžaduje kritické zhodnocení a při zpětném pohledu se lze oprávněně ptát, zda všechny zvolené akcenty byly správné a zda se to či ono nemělo dělat jinak. Takovou kritiku nelze přenechat extremistům a konspiračním teoretikům.

Nakolik byla Sorosova agenda poplatná liberálním iluzím 90. let s jejich naivní vírou ve volný trh, občanskou společnost a úzce chápaná lidská práva? Do jaké míry byla zohledněna práva ekonomická a sociální? Nevedl přílišný důraz na občanský rozměr národních pospolitostí k tomu, že etnicko-kulturní definice národa se chopili nacionalisté a fašisté?

Co se Středoevropské univerzity týče, je možné kriticky diskutovat o tom, zda její zakladatelský koncept nebyl trochu koloniální, zda nešlo o přílišnou amerikanizaci vzdělání, zda se neměly o něco více respektovat lokální akademické tradice.

Je ovšem pustý nesmysl tvrdit, že CEU sledovala jakousi politickou agendu nebo že se záměrně stavěla do opozice vůči vládě. Její studenti i učitelé byli směsicí nejen národnostní, ale i politickou: potkali jste mezi nimi socialisty, liberály i nacionální konzervativce. Není nic absurdnějšího než univerzitě předhazovat „neomarxismus“, jak se často děje. Přesvědčit se o tom konečně může každý, kdo se projde po její budapešťské budově: dva reprezentativní sály jsou tu pojmenovány po nejvýmluvnějších kriticích marxismu ve 20. století – britsko-rakouském filozofu Karlu Popperovi a „našem“ Arnoštu Gellnerovi.

Univerzity jsou zkrátka autokratům trnem v oku ze své podstaty, prostě proto, že jsou univerzitami: místy svobodného bádání, diskuse a kritiky.

Bylo by ovšem krátkozraké se domnívat, že akademické svobody dnes ohrožují jen nepokrytí autokraté jako Orbán, Putin nebo Erdogan. V důsledku stejně nebezpečnou a v Evropě vlastně akutnější hrozbu představuje plíživá komercializace univerzit a s ní spojený autokratismus manažerský. Diktát profitu coby jediného hodnoticího kritéria vede k tomu, že se podporuje jen ta věda, která krátkodobě nejvíc sype, že se ruší „nevýdělečné“ obory a že aplikovaný výzkum je upřednostňován před výzkumem základním, jako by jeden mohl existovat bez druhého.

Neoliberální autokracii, nadvládu peněz a univerzitních manažerů dnes nejlépe dokládá vývoj na britských univerzitách. Vědci jsou tu pomalu páté kolo u vozu, všechno rozhoduje byrokratický, na samosprávných orgánech univerzity prakticky nezávislý management. Podobný trend panuje i v Nizozemsku, kde v roce 2015 vyvolal vlnu protestů. Připomeňme, že plány na komercializaci vysokých škol u nás svého času spřádaly temné síly „rozpočtové odpovědnosti“, které se dnes opět hladově derou k moci.

Obránci akademických svobod a kritického bádání se zkrátka musí mít na pozoru před palbou ze všech stran.