Článek
Rozhovor s Milošem Brunclíkem z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze vznikl v rámci natáčení publicistického pořadu Terén. V něm reportérka Kristina Ciroková zkoumala, jaké důsledky má propad důvěry občanů v kabinet premiéra Andreje Babiše. Celý pořad si můžete pustit níže.
Z čerstvého šetření výzkumného projektu National Pandemic Alarm vyplynulo, že vládě většina lidí už nevěří. Má důvěru jen 35 % obyvatel. O čem to vypovídá?
Myslím, že to vypovídá o neschopnosti vlády zvládat koronavirovou krizi. Loni na jaře se zdálo, že vláda je schopná reagovat, pak – možná – usnula na vavřínech. Očekávala, že pandemie už je pryč, anebo že je prostě zažehnána, což se jí krutě vymstilo. Svou roli sehrály podzimní krajské volby; vláda nechtěla někoho znepokojovat zprávami o tom, že se situace zhoršuje a že je potřeba něco dělat. A pak už podle mě reagovala pozdě. Následovala série velkých chyb nebo omylů. Z mého pohledu je tedy jedním důvodem nedůvěry neschopnost vlády včas reagovat. A druhým pak absence jakékoli strategie, nějakého koncepčního řešení.
Zdá se mi, že vláda v těch posledních měsících reaguje ad hoc, že se vlastně snaží chytat vlak za nárazník. Situace se jí vymkla z rukou. Koncepce pořád není, takže reaguje na nějaké mediální zkazky nebo na to, jaká jsou čísla, ale neopírá se o jasnou strategii.
Třetí důvod bych viděl v tom, že vláda jedná chaoticky, nesrozumitelně. Často mění názory během několika dnů. Viděli jsme to zrovna nedávno: vláda dala naději na otevření obchodů nebo skiareálů, obchodníci a vlekaři se začali připravovat a pak k tomu vůbec nedošlo. Teď zase vidíme problémy s přípravou zakázky na antigenní testování do škol. Projevuje se nekompetence a lidé mají pocit, že to vláda nezvládá, že není kompetentní, a z těchto důvodů jí přestávají důvěřovat.
Ano, v průběhu minulého týdne premiér Babiš prohlásil, že otevření maloobchodu by mohl být první krok k posílení důvěry mezi vládou a občany. A pak obchody ještě víc zavřel. Co tím vláda vyslala občanům za signál?
To je právě signál o nezvládání té situace. Důkaz, že vláda nejedná strategicky a koncepčně. Nemá jasný, promyšlený plán, kterého by se držela, a je ve vleku událostí, takže vždycky reaguje na to, co se jeví jako urgentní, snaží se dát vždycky nějaké „světýlko na konci tunelu“, ale pak se ukáže, že ta úvaha je prostě chybná.
Proč je problém, když vláda, zvláště v tuto dobu, má tak nízkou důvěru?
Problém je v tom, že pokud má vláda nízkou důvěru, lidé méně důvěřují tomu, co dělá, co po nich chce. Budou méně ochotní dodržovat nařízení vlády, budou méně ochotní plnit to, co si vláda přeje.
Krátkodobě to asi problém není, ale my v té pandemické situaci žijeme skoro rok a je tady ohromná únava občanů. Ochota lidí držet se nařízení klesá, protože jim ztěžují život. A pokud lidé vládě nedůvěřují, tak je prostě logické, že tady bude řada těch, kteří si řeknou, že vláda je nekompetentní a že to, co nařizuje, je vlastně hloupost. Nebo že to, co nařizuje, stejně nebude fungovat. Takže to nebudou dodržovat.
Domnívám se, že pokud by se vláda těšila větší důvěře, což by předpokládalo, že své kroky lépe zdůvodňuje, umí je lépe vyargumentovat, lidé by její nařízení víc dodržovali.
Tento týden do politiky promluvily soudy. Zejména přišlo rozhodnutí Městského soudu v Praze, který nařídil Gymnáziu Na Zatlance, že má obnovit běžnou výuku, protože vládní nařízení o nouzovém stavu je protiústavní. To asi na důvěře v kabinet Andreje Babiše nepřidá.
Ano. V těch soudních rozhodnutích se zkrátka ukazuje, že vláda opatření, která prosazovala, nedostatečně zdůvodnila. Některá opatření, k nimž přistoupila, byla vnímána jako neférová, nespravedlivá. Jinými slovy: Vláda měřila různým metrem různým skupinám obyvatel, což je také těžká rána pro důvěru občanů.
Terén Kristiny Cirokové: Lidé vládě Andreje Babiše už nevěří. Řešení krize vzali do svých rukou. Video: Kristina Ciroková, Jan Pospíšil, Seznam Zprávy
Když jsem se při natáčení reportáže do pořadu Terén ptala ministrů, kde se podle nich stala chyba, že jim lidé přestali důvěřovat, byly jejich reakce velmi úsporné. A třeba ministr životního prostředí Richard Brabec neodpověděl vůbec. Jak hodnotíte tento přístup?
Chápu ho z lidského hlediska. Člověk nerad čelí nepříjemným otázkám. Zvlášť, když se nedaří, když člověk cítí, že jaksi to, co prosazuje, nenachází uplatnění, tak asi nemá velkou ochotu odpovídat, reagovat, snaží se před tím utíkat.
Z politického hlediska to je daleko větší problém, protože politik musí čelit veřejné kritice, musí být schopen reagovat na otázky veřejnosti, na otázky novinářů a musí být schopen a ochoten převzít politickou odpovědnost. Musí komunikovat, to je prostě profesionalita. Takže z tohoto pohledu je utíkání před otázkami politicky neprofesionální a v občanech to nebudí úplně nejlepší dojem. A znovu to zasazuje ránu důvěře v dané politiky.
Spolu s tím, jak lidé vládě nevěří, začali řešit situaci po svém. Některé firmy třeba samy testovaly zaměstnance dávno před tím, než vláda schválila podporu firemního testování, některé školy si samy testují žáky. O čem to podle vás vypovídá?
Můžeme to vnímat dvěma způsoby. První způsob je, že to uvítáme jako něco pozitivního. Jako důkaz, že občanská společnost u nás funguje, že nerezignovala, že bojuje s covidem. Že firmy, školy, neziskovky jsou schopny jednat autonomně, samostatně, jsou zkrátka akceschopné.
Druhý způsob je negativní. Můžeme to interpretovat tak, že lidé přestali vládě důvěřovat a že je to znak toho, že vláda je neschopná, že stát je neschopný. Že vláda/stát jedná zoufale pomalu, často i nekompetentně, zkrátka že stát nefunguje dobře. Nechci hovořit o nějakém zhrouceném státu, ale stát čelí tak velkým problémům, že si občané zkrátka navyknou propříště spoléhat spíše sami na sebe než na ten málo efektivní stát.
A co říkáte na slova náměstka ministra zdravotnictví Vladimíra Černého, že za situaci, ve které se nacházíme, nikdo nemůže?
Vládní komunikaci považuji za poměrně nešťastnou. Jak už jsem říkal, rozhodnutí vlády jsou mnohdy nedostatečně zdůvodněná a vypadají nekoncepčně, jsou nesrozumitelná a často nespravedlivě dopadají na různé skupiny obyvatel. Pokud by – třeba i tvrdší – opatření byla dobře zdůvodněná, společnost by je spíše přijala.
U nás je zkrátka problém v tom, že se vláda snaží oprostit od spoluzodpovědnosti za situaci, kterou tady máme. Jistě: Covid je, řekněme, přírodní katastrofa, za ten vláda nemůže, ale je to vláda, kdo je odpovědný za ochranu obyvatel. A je zřejmé, že mohla a měla udělat víc.
Ve srovnání s jinými zeměmi patří Česká republika k těm horším, možná i nejhorším, a přitom to tak zpočátku nebylo. Takže je evidentní, že tady máme deficit v kompetenci řešit covid a že vláda nese velký díl zodpovědnosti za současnou situaci. Té zodpovědnosti se nemůže zbavit.
