105 let Panamského průplavu: Bankrot, 20 tisíc mrtvých i lobbing poštovní známkou

Výhod, které by přineslo propojení Atlantického a Tichého oceánu, si byli vědomi už španělští kolonizátoři Střední Ameriky na začátku 16. století. Nové Španělsko tehdy provedlo několik předběžných měření, ale výsledkem nemohlo být nic jiného, než že je spojení dvou oceánů pro člověka té doby nemožné.

V 19. století se objevila řada plánů, jak náročnou stavební operaci provést. Později ale zůstaly v centru pozornosti dvě možnosti – cesta skrze dnešní Panamu a přes Nikaraguu.

Věci se daly do pohybu poté, co se na druhé straně světa, v Egyptě, podařilo vybudovat Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře. Jeho stavba začala v roce 1859 a o deset let později bylo hotovo.

Vybudováním Suezského průplavu se proslavil francouzský podnikatel a diplomat Ferdinand Lesseps a byl to právě on, kdo stál i u začátků stavby Panamského průplavu.

Svou vizi dalšího veledíla Lesseps představil v roce 1879 na Mezinárodní konferenci Geografické společnosti v Paříži. Na umělém kanálu přes tehdejší provincii Kolumbie se začalo pracovat hned následující rok.

Lessepsova společnost Compagnie Universelle byla ale na stavbu krátká. Během následujících devíti let sice stihla vybudovat asi třetinu (některé zdroje uvádějí dvě pětiny) budoucího průplavu, kromě toho ale i zbankrotovat a přijít asi o 20 000 dělníků, kteří zemřeli – nejčastěji na malárii, žlutou zimnici nebo zahynuli při sesuvech půdy.

Jak známo, po Francii se na začátku 20. století stavby Panamského průplavu chopily Spojené státy, odkoupily, co zbylo z francouzské společnosti, a v roce 1914 průplav založený na systému zdymadel a umělém jezeru na řece Chagres dokončily.

Desítky let předtím přitom vše nasvědčovalo tomu, že Američané budou razit novou revoluční námořní cestu skrze Nikaraguu.

Přes Nikaraguu totiž od 50. let 19. století vedla možná nejrychlejší cesta z východního pobřeží USA na západní. Z východu USA na západ mířilo hodně lidí kvůli kalifornské zlaté horečce a cesta přes celou šíři Severní Ameriky po souši byla velmi dlouhá. Trasa přes Nikaraguu byla sice delší, ale většina se dala zvládnout na lodi. Cesta vedla přes Karibik k ústí řeky San Juan, poté proti proudu k jezeru Nikaragua, dále už po souši na břeh Tichého oceánu a nakonec lodí až do Kalifornie.

Pro Spojené státy se stavba průplavu přes Nikaraguu původně jevila jako schůdnější a podle amerického televizního programu History i jako „proveditelnější z ekonomických i vojenských důvodů“. Chybělo tak skutečně málo a cesta spojující Atlantik a Pacifik mohla začínat asi o 450 kilometrů vzdušnou čarou na severozápad od západního konce dnešního Panamského průplavu – na místě, kde se řeka San Juan vlévá do Karibského moře.

Proč se ale Američané rozhodli změnit plán? Jako vysvětlení se nabízí historka, podle které se rozhodli pro Panamu kvůli obavám z možnosti ohrožení Nikaragujského průplavu sopečnou činností, přičemž jejich strach údajně posílila i série poštovních známek z roku 1900 vyobrazující sopku Momotombo. Ta leží u břehu jezera položeného severně od jezera Nikaragua a pro lepší estetiku jí byl přimalován sloup kouře stoupající z kráteru. Obavy z aktivních vulkánů stály za rozhodnutím USA i podle History Channel. Výrazně je ale podle něj posílil francouzský inženýr a voják Philippe-Jean Bunau-Varilla silným lobbingem, jehož součástí měla být i distribuce zmiňovaných známek s doutnajícím vulkánem mezi americké senátory.

Spojené státy se tak nakonec začátkem 20. století rozhodly dokončit rozkopaný Panamský průplav. O sto let později ale plán na průplav přes Nikaraguu znovu ožil.

O takzvaném Velkém transoceánském kanálu se v Nikaragui mluvilo i dříve, v roce 2006 ale zdejší vláda oficiálně oznámila záměr takový kanál postavit a potenciálním investorům představila vlastní studii proveditelnosti.

Stavba měla být 272 kilometrů dlouhá a mělo jít o přemístění největšího množství půdy v historii lidstva. Upustilo se totiž od plánu využít toku řeky San Juan (která dnes tvoří hranici s Kostarikou, s čímž by se pojila řada problémů) a trasa měla vést z přístavu Punta Gorda, ležícího na břehu Atlantiku, přes jezero Nikaragua do přístavu Brito na pacifickém pobřeží.

O megaprojekt projevilo zájem několik světových mocností, nakonec ale kontrakt získala hongkongská společnost HKND Group, která v roce 2014 oficiálně začala se stavbou. Kromě velké ceremonie v roce 2013, která měla být slavnostním zahájením velkého projektu, se ale na místě, kde měla stavba začít, nestalo dodnes vůbec nic. Svědčí o tom záběry z reportáže televize Al-Džazíra, na kterých je vidět, že šest let po ceremonii místem vede prašná cesta a okolo se v klidu pasou krávy.

Dnem 13. června 2019 navíc podle serveru Nicaragua Today skončila šestiletá lhůta, kterou měla společnost čínského miliardáře Wang Ťinga na to, aby předvedla konkrétní hmotné důkazy její investice ve výši 50 miliard dolarů.

Od následujícího dne tak běží devadesátidenní lhůta, ve které má administrativa nikaragujského prezidenta Daniela Ortegy oznámit zrušení koncese. Nikaragujský průplav tak zůstal jen u plánů i v 21. století.

O pravděpodobném krachu projektu se hovoří už několik let. Podezření budil už jen fakt, že společnost HKND Group vznikla až v létě roku 2012 a s žádnou podobnou megastavbou neměla zkušenosti. Společnost, která původně plánovala průplav otevřít už v roce 2020, odpovídala na otázky, proč se ještě nestaví, komplikacemi se stavebním povolením způsobenými ekologickými organizacemi. Podle agentury Bloomberg se ale její majitel, byznysmen Wang Ťing, dostal do finančních problémů – mezi roky 2014 a 2015 se jeho majetek kvůli propadům na čínském akciovém trhu ztenčil z hodnoty 10,2 miliardy dolarů na 2,2 miliardy.