Článek
Někteří lidi vidí na všem něco pozitivního. Jako moje žena. Pamatuju si, že když nám někdy v polovině devadesátých let ukradli auto, tak mě utěšovala, že je to vlastně výhoda, protože nebudeme muset na naplánovanou technickou kontrolu.
Já k věčným optimistům nepatřím. Nejsem vyložený pesimista, který tvrdí, že optimismus je nedostatek informací. A neblížím se ani stoikům, kteří se udržovali v dobré duševní kondici tím, že si představovali to nejhorší, co je může potkat. Třeba, že jim umřou děti.
Ale zároveň se nervuju tím, že spousta věcí může dopadnout špatně. Existuje docela dobré mentální cvičení, které můžeme dělat v momentu, kdy se věci nevyvíjí dobře, a vy si sednete a sepíšete všechno, co naopak dobrého nebo přínosného z nich může vzejít.
Takže: co dobrého si (možná) odneseme z dnešní koronavirové krize? (No a jako skeptik si u některých bodů zároveň neodpustím pochybnosti).
1. Lepší vztah k hygieně. Budeme si víc mýt ruce. To tvrdí všichni. Skoro jako by teprve teď tenhle základní lidský návyk objevili. Na frekventovaných pánských toaletách se dnes nestojí fronty jen u pisoárů, ale nečekaně i u umyvadel. Ostatně, to byl vždycky trochu logický oříšek. Proč je umyvadel téměř vždycky méně než pisoárů a záchodů? Když doporučená doba mytí a osušení rukou se zas tak neliší od průměrné doby čůrání? (Prostatici prominou). Na druhou stranu, nemůžu připomenout všechny ty zoufalé sliby, které sami sobě činíme v zubařském křesle, týkající se pravidelnosti a délky čištění zubů. A co z nich nakonec zbude?
2. Připomenutí, že existují introverti, a že jich je víc, než jsme si mysleli. Jeden z nejvtipnějších komentářů k opatřením, která máme dodržovat (nechodit na větší akce, trávit víc času doma, ostatních lidí se co nejméně dotýkat), je radostné zvolání právě introvertů: ano, vždyť takhle už žijeme roky! Jsou to lidé, kteří patří k „tiché“ části společnosti. Nejsou to charismatičtí lídři a alfasamci a alfasamice, o kterých obvykle čteme v rubrikách o úspěšných lidech. Ale teď zjišťujeme, že jich je hodně a že jejich životní styl vlastně vůbec není špatný. Netvrdím, že se všichni staneme introverty. Ale pro začátek bychom se mohli přestat objímat a líbat s cizími lidmi.
3. Koronavirus představuje velký problém, ale zároveň je to test. Dává nám možnost „vyzkoušet“ si světovou, nekontrolovatelně šířící se epidemii viru, který patří spíše k těm méně nebezpečným. A tím poskytuje šanci zpětně vyhodnotit, která opatření fungovala více a která méně. Je to „wake up call“, který nás možná naučí některé věci nepodceňovat a lépe se připravit. Platí však i to, že jsme vždycky nejlépe připraveni na bitvy, které už proběhly. A že je tedy možné nebo dokonce pravděpodobné, že další globální problém, byť podobného typu, bude trochu jiný, a my budeme stejně překvapení a nepřipravení jako teď.
4. S nebezpečnými pitomci se nediskutuje. Nevíme, nakolik jsou správná drakonická opatření, která zavedly některé vlády, včetně české. Ale vidíme, že je možné je zavést a že je lidi respektují. Že sice mnozí reptají, ale ve finále chápou, že když se potenciálně vzájemně ohrožujeme, je důležitější respekt k pravidlům než svobodná vůle. Možná by to mohl být návod pro to, jak se do budoucna chovat například k těm, kteří odmítají očkování. Lze doložit, že mezi těmi, kterých se to reálně týká (rodiče s malými dětmi), jich je relativně velmi málo. Ale odmítání očkování má podporu mezi lidmi, pro které jde o exemplární příklad jakéhosi fundamentalistického pojetí osobní svobody. Jenže odmítáním očkování neohrožují lidé jen sami sebe či své děti, ale celou populaci. Když akceptujeme nařízení a sankce z důvodu pandemie, proč stejně autoritativně nevymáhat i očkování?
5. Omezení výroby a cestování vede k výraznému zlepšení životního prostředí. To je jasné, říkáte možná. A vždycky to bylo jasné. Ale když vědci prezentovali například počítačové modely, které ukazovaly, jak se změní složení vzduchu v postižených oblastech, tak se VŽDYCKY objevily argumenty, že jejich modely jsou nevěrohodné, že pracují s nevěrohodnými daty, že složité systémy ani modelovat nelze atd. Drastické omezení výroby v Číně jasně a nade vší pochybnost ukázalo, že se čistota vzduchu zlepší rychle a významně, skoro skokově. Vidíme to na satelitních snímcích a je to bez diskuse. Znamená to výrobu neobnovit a přestat cestovat? Určitě ne. Ale až diskuse o dopadech a možných řešení znečištění atmosféry zase poběží, aspoň máme jednu věc vyřešenou a potvrzenou.
6. Zjistíme, že spoustu věcí lze dělat jinak. To je ovšem velmi ožehavý bod. Pro firmy může být užitečné, že zjistí, že potřebují mnohem menší kancelářské prostory, že k efektivnímu chodu stačí desetina mítinků a porad, že spousty věcí lze vyřešit „na dálku“ bez cestování. Možná zjistí i to, že některé lidi – třeba vás? – vlastně nepotřebují. V každé krizi jsou prvními oběťmi zbytné služby, produkty a procesy. Po krizi se k nim zase vracíme. Současná situace je odlišná v tom, že tahle krize není pouze ekonomická. Že je víc emocionální (bojíme se o zdraví nebo o život) a že tedy dopady na naše chování mohou být hlubší. Nemáme porovnání s minulostí a netušíme, jak dlouho bude trvat. Zároveň přichází v době generační obměny, a my víme, jak jsou tzv. miléniálové odlišní od tzv. generace X, která doteď byla „u vesla“. Možná je krize kolem koronaviru definitivním momentem, kdy se generace vymění. A s ní i naše hodnoty a priority.
7. Dozvíme se hodně o sobě i o ostatních. Každá krize nabízí příležitost tohoto typu. V rámci našich sociálních bublin víme, co si kdo myslí o Babišovi, Trumpovi či Merkelové. Ale teď se možná taky dozvíme, komu dřív než ostatním ujíždějí nervy, kdo myslí víc na sebe než na cokoli jiného a kdo se chová odporně. Pozor, můžeme to zjistit i o sobě!
8. Je to příležitost ke „smíření“ s technologiemi. Padesát let po vzniku Internetu a třicet let po „vynálezu“ webu jsme v situaci, kdy technologie sice používáme, ale zároveň je nenávidíme. Rozčilujeme se, když vidíme lidi v metru nebo tramvaji, jak zírají do mobilů. Viníme technologie z devalvace hodnot, podílu na psychických problémech jednotlivců a rozkladu společnosti. V drtivé většině je to jen morální panika, kterou provázel nástup všech nových technologií v minulosti. A teď máme šanci vidět, jakou roli hrají technologie v době koronavirové krize a jak naší situaci usnadňují. Chtěli bychom to samé prožívat bez mobilních telefonů, Internetu a sociálních sítí? Ne, určitě ne.
9. A taky příležitost k osobnímu rozvoji. Vím, jak to zní hnusně. Jde o žánr (nejen literární), do kterého se dá schovat spousta hovadin. Ale myslím to tak, že spousta lidí získá během vynucené či dobrovolné karantény najednou spoustu času pro sebe. Lze ho využít mnoha způsoby, od sledování televizních seriálů přes čtení knih, na které jsme neměli čas, až na studium či zkoušení nových věcí. Googloval jsem si texty o lidech, kteří byli týdny v karanténě v Číně, a našel neuvěřitelně zajímavé příběhy. Všechny vedou k jednomu závěru: že nejhorší je pro člověka v izolaci nuda. Ale pro toho, kdo se nudě postaví, je to příležitost. Četl jsem příběhy Číňanů, kteří se v karanténě naučili kreslit, začali psát povídky, studovali obory, které je vždycky zajímaly, ale nikdy neměli šanci se jimi zabývat seriózně. A konec konců, stále tu máme příběh mladého Isaaca Newtona, kterého uzavření univerzity v Cambridge kvůli moru „vyhnalo“ na dva roky domů a v té době položil teoretické základy optiky, matematické analýzy a teorie gravitace.
10. Příležitost vydělat peníze. I to zní trochu nehezky. Ale opravdu nemám na mysli lidi, kteří skoupili roušky a respirátory za pár korun, a teď je nabízejí za desetinásobek či víc. Ale už jsem zaregistroval spousty lidí, kteří přemýšlejí, jak civilizaci „vykolejené“ virem pomoci a zároveň to „přetavit“ v nový byznys. Může to být software pro práci na dálku, například. To je mentalita, která je hodná obdivu, a která představuje i naději pro případ, že všechno nedopadne nakonec tak dobře, jak doufáme. A že i když se nikdy – je to velmi nepravděpodobné – situace nevrátí ke starému „normálu“, tak to nebude konec světa. Jen začátek nového světa s novými pravidly.
