Hlavní obsah

Rekonstrukce dosud největšího útoku na Putinův režim: Co se po roce ví nového

Anna Hrdinová
redaktorka
Foto: Shutterstock.com

.

aktualizováno •

ANALÝZA. Dvoudenní vzpoura vagnerovců s odstupem jednoho roku režim Vladimira Putina příliš nepoškodila. Zůstává ale připomínkou, že nespokojenost v okruhu nejbližších spojenců diktátora může každou chvíli přerůst.

Článek

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

36 hodin, během kterých trvala vzpoura žoldácké Vagnerovy skupiny, se zapsalo do ruské historie jako největší krize pro Kreml od začátku války, kterou Vladimir Putin rozpoutal na Ukrajině. Tehdy se na světle objevila první očekávání, že projev sílící nespokojenosti s vedením války dokáže Putinův režim shodit.

Místo toho je o rok později pozice ruského diktátora posílena nelegitimními prezidentskými volbami i postupem na frontě. O vagnerovcích se nemluví, ostatně jejich zakladatel, šéf a hlavní tvář vzpoury Jevgenij Prigožin zahynul při pádu letadla jen pár týdnů po událostech.

Po hmatatelných následcích vzbouření žoldnéřů by se jen těžko pátralo, přesto jeho průběh a ukončení dávají dobrou představu o stavu ruské společnosti. Seznam Zprávy tak připravily rekonstrukci vzpoury.

Pátek 23. června

V páteční večer na konci června se na telegramovém kanálu Prigožina objevila nahrávka, ve které oznámil zahájení „pochodu za spravedlnost“.

„Velitelé Vagnerovy skupiny dospěli k rozhodnutí. Zlo, které šíří vojenské vedení země, musí být zastaveno,“ znělo v hlasové zprávě zveřejněné po deváté večer. Rozohněný projev šéfa skupiny reagoval na útok, který ten den zasáhl tábor vagnerovců. Prigožin z úderu obvinil ruskou armádu, s jejímž vedením měl už několik měsíců stále hlasitější spory kvůli nesouhlasu se způsobem vedení války.

Vzpoura vagnerovců v Rusku

V noci na sobotu 24. června 2023 došlo ke konfliktu mezi vagnerovci a ruskou armádou. Jevgenij Prigožin vojáky obvinil z útoku na jeho jednotky a plánoval odvetu. Vladimir Putin jednání velitele označil za zradu, která „nezůstane bez odezvy“.

Expert hodnotí Putinovu reakci

Oznámil, že v rámci pochodu se jeho 25 tisíc mužů začne přesouvat ze svých základních táborů na východě Ukrajiny směrem k Moskvě. Vyzval také všechny nespokojené Rusy, aby se připojili k jeho bojovníkům, kteří se hodlají vypořádat s bezprávím v zemi. Volal i po sesazení ministra obrany Sergeje Šojgua a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova.

Ve stejnou chvíli ale vyloučil, že by mu šlo o změnu politických pořádků. „Toto není vojenský převrat. Je to pochod za spravedlnost,“ dodal.

Na zprávu o zahájení vzpoury pak zareagoval i Kreml, který do ulic Moskvy poslal vojenská vozidla. Ruská bezpečnostní služba FSB oznámila, že zahájila trestní řízení proti Prigožinovi za „organizování ozbrojeného povstání“.

Krátce po oznámení tažení na Moskvu už ale probíhala vyjednávání o ukončení akce, jak později zjistil nezávislý server Meduza. Prigožin nepožadoval nic víc, o čem by už dříve několikrát nemluvil. Stažení ministra Šojgua (ke kterému mimochodem stejně nedávno došlo) a víc peněz i zbraní pro jeho soukromé vojsko.

Foto: Andrey Sayfutdinov, Shutterstock.com

Vojáci během vzpoury v Rostově na Donu.

Přesto Kreml odmítal na požadavky přistoupit, protože nechtěl vzbudit dojem, že šéfovi vagnerovců ustupuje.

Později se objevily v amerických denících zprávy o tom, že Putin předem o vzpouře věděl. Podobně tak o ní měly mít informace také západní tajné služby. Přesto Kreml nechal ještě po dalších pár hodin projíždět žoldnéře i s jejich vojenskou technikou směrem k ruské metropoli. Pádné důkazy, že se vzpoura odehrála s vědomím režimu, ovšem chybí.

Sobota 24. června

Druhý den brzy ráno dorazili vagnerovci do Rostova na Donu, v tomto menším ruském městě totiž sídlí jižní velení armády, které má na starosti válku na Ukrajině. Těžce ozbrojené síly pak ve městě obklíčily důležité budovy, včetně vojenského velitelství, sídla místní vlády a střediska FSB. Prigožin později oznámil, že bude pokračovat v tažení na Moskvu.

Mezitím ruské ministerstvo obrany apelovalo na členy Vagnerovy skupiny, aby se nenechali navádět Prigožinem ke „zločinnému dobrodružství“ a účasti na ozbrojeném povstání. V případě odstoupení také slíbilo žoldnéřům beztrestnost.

Profil Jevgenije Prigožina

Podle informací ruských úřadů zemřel „Putinův kuchař“. Muž, který začal svou kariéru stejně jako prezident Putin v ruském Petrohradě a jako jeden z mála příslušníků ruské elity se otevřeně postavil Kremlu.

V deset ráno pak promlouvá poprvé k národu i Putin. „Je to bodnutí do zad naší zemi a našemu lidu,“ prohlásil diktátor. Pokračoval s tím, že jakýkoliv spor během „speciální operace“ na Ukrajině podle něj musí být potlačen a jeho viníci tvrdě potrestáni.

Prigožina sice jmenovitě nezmiňoval, stejně jako to dělá u svých jiných oponentů, ale obvinil jeho organizaci z „vydírání a teroristických metod“.

Podle zdrojů Medúzy blízkých Kremlu se Prigožin v poledne pokusil kontaktovat Kreml sám. Údajně se dokonce pokoušel dovolat Putinovi, ale prezident s ním nechtěl mluvit.

Náhlý konec a role Běloruska

Ani v následujících hodinách se situace neuklidňovala, zatímco prohlášení z obou stran vůči sobě naopak eskalovala. Vojenské kolony se blížily k Moskvě a obavy z možného krveprolití rostly. Když pak ale vagnerovci stanuli už jen asi 200 kilometrů od metropole, Prigožin náhle oznámil ústup.

„Nyní nastal okamžik, kdy by mohla být prolita krev, a abychom se tomu vyhnuli, otáčíme náš konvoj,“ napsal na Telegram před tím, než na téměř tři dny zmizí z veřejnosti.

Za dohodou o ukončení vzpoury stál poměrně nečekaný aktér, běloruský diktátor Alexandr Lukašenko. Putin nadále odmítá s vůdcem vzpoury komunikovat nepřímo, přesto byla dohoda, v níž neměl Prigožin téměř žádnou výhodu, na světě.

Hladké ukončení událostí ovšem kritizovali i někteří Putinovi stoupenci, kteří vyjádřili zklamání nad obratem ruského prezidenta a jeho rozhodnutím nechat šéfa vagnerovců jen tak odejít poté, co bojovníci pochodovali v blízkosti Moskvy a zabili při tom nejméně 13 ruských vojáků.

Ticho po bouři

V Rusku nastalo ticho po bouři. Vzpoura skončila, následky po ní se objevují jen v některých ulicích, spíše jako by se nikdy nestala. Putin se o ní zmiňuje jen střídmě. Vagnerovcům pak nabídl, že se buď mohou připojit k ruské armádě, nebo následovat svého šéfa do Běloruska.

Zatímco na jedné straně ukazuje už samotná přítomnost vzpoury na oslabení Putinovy pozice, na té druhé rychlé vyřešení mohlo podle některých naopak jeho stabilitě přidat.

„Putinův režim ukončil Vagnerovu vzpouru svým způsobem pozoruhodně úspěšně. V první řadě byla vzpoura téměř zcela nekrvavá. Došlo k potyčkám mezi ruskými a vagnerovskými jednotkami, ale k žádným významným bitvám. Povstání se také nikdy nedostalo do Moskvy,“ popsal Shamsher S. Bhangal působící na Cambridge. Připomíná také, že vzpoura nerozpoutala žádný širší odpor veřejnosti vůči režimu, a nedala tak ani impuls protestům.

+1

Poslední snahy Prigožina

Po náhlém přerušení tažení na Moskvu se ovšem do prostoru ještě více dostává otázka, proč se Prigožin ke vzpouře uchýlil i proč z ní tak náhle vycouval. Jedním z nejčastějších vysvětlení, které pak experti na Rusko přinášeli, byla snaha Prigožina získat si uznání v Kremlu.

Šéf žoldnéřské skupiny během měsíců před vzpourou začal režimu přerůstat přes hlavu. Více než kdokoli jiný v Rusku využil válku na Ukrajině k vlastnímu zviditelnění. Po invazi přeměnil vagnerovce z nenápadné žoldnéřské jednotky bývalých profesionálních vojáků na nejvýznamnější bojovou sílu v zemi.

Pád Bachmutu, který si připsala navzdory vysokým ztrátám zejména právě Vagnerova armáda, zvýšil Prigožinovu popularitu. V červnovém průzkumu ruské nezávislé agentury Levada Center měl téměř šedesátiprocentní podporu, asi 19 % dotázaných pak uvedlo, že jsou připraveni ho volit za prezidenta.

Na straně druhé měl ale v zákulisí naopak Putinovu podporu ztrácet. S tím, jak eskaloval jeho konflikt s ministrem obrany a náčelníkem generálního štábu, upadal i jeho vliv v zákulisí. Jen krátce před vzpourou se prý snažil šéf žoldnéřů naposledy promluvit v Dumě, nakonec už k tomu ale nedošlo.

„Prigožin zoufale toužil vstoupit do ruské politiky jako legitimní a rovnocenný hráč - a poté, co se mu to nepodařilo hlavním vchodem, se pokusil dostat se tam zadními dveřmi. Jak tajná příprava neúspěšného projevu v Dumě, tak jeho pochod na Moskvu jsou pokusy získat zpět prezidentovu přízeň. Nechtěl převzít moc, ale ukázat své schopnosti. Zvolil si však špatnou cestu a přepočítal se,“ okomentoval pro The Moscow Times postavu Prigožina Andrej Kolesnikov, vedoucí pracovník think-tanku Carnegie Endowment for International Peace.

Mizení Prigožina z veřejnosti, ostatně stejně jako tomu bylo i u dalších konkurentů ruského diktátora, pak začalo postupně. Nejdříve údajné snímky z Běloruska, pak účast na setkání s lídry afrických zemí a nakonec pád letadla nad Ruskem.

Po Prigožinově smrti převzalo kontrolu nad jeho bývalými jednotkami ve velké míře ministerstvo obrany, o jejich postupech na frontě není slyšet. Vagnerovci, kteří tvořili v prvním roce války hnací motor invaze okupantů, se stáhli do ústraní a působí nadále zejména v afrických zemích.

Doporučované