Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ve stínu zakládání evropské frakce Patriotů pro Evropu vzniká ještě jedno uskupení, které by šlo popsat jako „odřezky“, se kterými už ani krajní pravice nechce mít nic společného.
Jmenuje se Evropa suverénních národů a klíčovou roli v něm hraje Alternativa pro Německo (AfD), jejíž seznam průšvihů z posledních měsíců by vydal na knižní sérii:
- Prošetřuje ji německá tajná služba kvůli podezřením z vazeb na Rusko.
- Špičky eurokandidátky AfD čelí podezření z přímého přijetí úplatků z Ruska pro šíření ruské propagandy.
- Asistent lídra kandidátky Maximiliana Kraha byl obviněn ze špionáže pro Čínu.
- A právě jedna z hlavních hvězd AfD Krah prohlásil, že ne každý člen SS byl zločinec. (Rovnou dodejme: byl.)
Další zúčastnění tohoto fascinujícího projektu jsou například francouzská strana Reconquete!, jejíž zakladatel Eric Zemmour je soudně potvrzený rasista, příznivci konspiračních teorií mimo jiné o deep state ze španělského hnutí Se Acabó la Fiesta (volně přeloženo „Párty skončila“), nebo slovenská Republika, původně odštěpek od strany neonacisty Kotleby.
A pak samozřejmě naše česká SPD Tomia Okamury.
Ano, ta stejná SPD, jež se ještě v květnu hrdě stavěla do bloku stran, které se od AfD kvůli jejím četným kauzám distancovaly. Okamura svou otočku mimochodem obhajuje tím, že prý stačí, že do frakce nevstoupí zmíněný popírač nacistických zločinů Maximilian Krah; což je – v kontextu dalších členů AfD inklinujícím k nacismu – vysvětlení tak jalové, že je zkušeného politického podnikatele Okamury až nehodno.
Ale to byl květen a svět byl úplně jiný: tenkrát byli Okamurovi nejlepší kamarádi Marine Le Penová z francouzského Národního sdružení, Matteo Salvini z italské Ligy a Geert Wilders z nizozemské Strany pro svobodu. Všichni tři toho času přeběhlíci a zrádci, protože SPD (s jedním europoslancem) bez mrknutí vyměnili za ANO (se sedmi).
Je to až smutné. Babiš klesl z úrovně „můj přítel Macron“ na úroveň „můj přítel Salvini“, kterou doteď okupoval právě Okamura. A tomu tak nezbývá než zamířit ještě níž, do těch nejspodnějších a nejtemnějších vod evropské politiky, kde bychom ještě před rokem z českých zástupců čekali leda tak Dělnickou stranu.
Otázkou je proč. V Česku by se dost možná lépe prodalo i to, kdyby zůstala SPD v europarlamentu nezařazená. Leda že by ovšem Okamura hodlal ještě přitvrdit svou rétoriku v domácích tématech – právě někam na úroveň AfD (koneckonců exposlanec SPD Miloslav Rozner dostal za popírání holocaustu půl roku podmíněně) nebo dalšího člena evropské frakce, zcela nepokrytě proruského bulharského hnutí Obroda – protože kdekoliv jinde už pro sebe na politickém kompasu místo nevidí.
V praxi bude mít Evropa suverénních národů nulový vliv. Symbolicky je ale frakce, od níž se distancuje i krajní pravice, zajímavým úkazem politického rozložení Evropského parlamentu. Nezbývá než doufat, že aspoň zde si Tomio Okamura najde takové kamarády, kteří ho za pět let nebodnou do zad. Aby nemusel jít ještě dál napravo.
