Matky přepisují děti na babičky, reagují uprchlíci na změny dávek

„Když jsme jim červencové změny potvrdili, začaly plakat. Většina našich klientek jsou maminky s dětmi. Zavládl absolutní strach,“ říká Julija Shostak.

Sama loni v březnu utekla před válkou do Brna z východoukrajinského Dnipra. V Centru pro ohroženou rodinu, které spadá pod neziskovku Ratolest Brno, pomáhá ukrajinským běžencům v tíživé situaci. Z desítky pracovnic se rodinám uprchlíků věnují dvě Ukrajinky.

A právě červencové krácení státních dávek teď mezi stovkami tisíc běženců vyvolává nejistotu.

Novela lex Ukrajina V od července mimo jiné významně zpřísňuje proplácení nouzového ubytování válečným uprchlíkům. Jak už Seznam Zprávy informovaly, interní dokument Ministerstva práce a sociálních věcí varuje před vnitřní migrací až 50 tisíc Ukrajinců v Česku.

„Stát si zadělává na problémy. Zlepšuje se prostředí pro různé mafie,“ potvrzuje Julija.

Brněnské centrum podle ní v úvodním roce od ruské agrese na Ukrajině pomohlo osmi stovkám uprchlíků, v posledních dnech jich zase přibývá a pomoc potřebuje asi padesátka.

Často využívají doprovod na úřady, pomoc s vyplňováním dokumentů, nebo radu.

„Až půlka z nich se teď musí stěhovat. Někteří zavřou oči a stále doufají, že se to nějak vyřeší. Pořád nemůžou uvěřit, že skončí s dětmi na ulici. Opravdu takoví budou,“ popisuje Julija.

Stát počítá i s krizovými scénáři, poptává místa na vysokoškolských kolejích, některá asistenční centra staví stany.

Podle Julije teď problém nejvíc dopadne na pracující matky s dětmi, které o pár tisíc korun nedosáhnou na humanitární dávku.

Jak ukazuje kalkulačka ministerstva, žena s dětmi ve věku 4 a 12 let a měsíčním příjmem 20 tisíc korun má nově nárok na humanitární dávku 480 korun za měsíc.

Novela zákona nově rozděluje běžence na zranitelné a nezranitelné osoby. Druhá skupina už nemá nárok na nouzové ubytování.

Nezranitelná osoba je i matka s dětmi staršími šesti let. Pokud doteď žila v bezplatném nouzovém ubytování, už na něj nemá nárok a musí řešit nové podmínky.

Příspěvky už nově nedostávají ani lidé, kteří uprchlíky ubytovávali. O příspěvek na bydlení mohou usilovat nájemníci z řad uprchlíků, jenže ministerstvo přísněji zohledňuje jejich příjmy.

Zmíněná matka s příjmem 20 tisíc tak dosáhne na minimální pomoc od státu. „Třeba v Brně zaplatí nájem 15 tisíc. Se zbylými pár tisíci přece nevyžije,“ popisuje pracovnice.

Uprchlíci tak zvažují i krajní řešení. „Hodně žen se teď ze zoufalosti ptá na práci načerno, aby mohly pracovat bez smlouvy a všechno to utáhly,“ vysvětluje Julija.

Klientky se tak často dostávají do začarovaného kruhu. Pracují beze smlouvy třeba ve fabrice, v kavárně nebo na penzionu. „Často třeba za 10 tisíc na měsíc. Když žena začne hledat něco jiného, tak jí zaměstnavatel někdy vyhrožuje, že jí nezaplatí za poslední měsíc. Nemá smlouvu, nemá se na koho obrátit,“ líčí další těžkosti.

Některé ženy ze zkušeností Julije pracují 14 až 16 hodin denně, šest dní v týdnu. Často čelí výhrůžkám a bojí se, že další práci nenajdou. „Nestíhají se učit česky. Neznají zákony. Jsou v práci jak otroci. A s tím souvisí další aspekt: Děti potřebují maminku a často tady nemají nikoho jiného. Mají problém si zvyknout ve škole a nikdo na ně nemá čas,“ vypráví.

V souvislosti se změnami si v pátek přišla pro radu také Olga. Oproti některým krajankám má výhodu, že je v Česku se dvěma dětmi i s manželem. Doma v Záporoží pracovala před mateřskou dovolenou v call centru.

Teď pracuje v drůbežárně. Čtyřčlenná rodina doposud bydlela v jediné místnosti ubytovny. Z centra města se stěhují do Modřic za okraj Brna, na jinou ubytovnu. „Doteď jsme platili 12 600, teď to bude nájem 15 tisíc. S nízkými platy je to samozřejmě těžké,“ říká Olga.

Děti navíc znovu vytrhává ze sociálních vazeb. „Holkám se mění škola i školka. Je velmi těžké najít nové. Starší dvanáctiletá dcera těžko nese, že si bude zase hledat nové kamarády,“ dodává Olga.

Julija zdůrazňuje, že novinky roztrhají dosavadní sociální vazby, které si uprchlíci přes rok často složitě budovali. „Krajské asistenční centrum třeba nabídne nouzové ubytování šedesát kilometrů od Brna. Že si dítě zvyklo ve škole, úřady nezohledňují. Rodina opouští i lékaře, kterého tu třeba půl roku hledali,“ popisuje.

Podle ní teď řada klientek vymýšlí i další zoufalé kroky. „Některé, které už nepatří mezi zranitelné osoby, přepisují děti k babičkám, aby rodina dosáhla na dávku,“ vypráví.

Někteří posílají děti na léto k příbuzným, aby zvládli nové změny a měli čas najít nové bydlení a práci.

Zpět na Ukrajinu podle Julije teď zamíří minimum z klientů centra. „Maximálně desetina. Hodně z nich se nemá kam vrátit. A pokud ano, schází jakákoli jistota. Všude číhá nebezpečí a to pro děti nechcete,“ vysvětluje.

Julija zná potíže uprchlíků na vlastní kůži. Manžel s jejich psem zůstal doma v Dnipru, ona tu pečuje o dvě děti.

„Nejtěžší je najít kamarády, ale jednu z Česka tu mám,“ říká Julijina dcera Lisa, která právě dokončila sedmý ročník.

Její pocity hovoří za vše. „Z jedné strany chci domů, ale tady je lepší škola. Kdyby mohl tatínek i se psem přijet sem, klidně bych zůstala,“ říká dívka, která vyrábí ozdoby z korálků a ráda peče dezerty.

Stejně jako její matka mluví plynně česky. To však velká část uprchlíků stále nezvládá, což je na pracovním trhu diskriminuje.

„Od začátku jsem věděla, že pokud chci něco lepšího, musím studovat češtinu. Po práci chodím pravidelně na výuku, pět hodin týdně,“ vypráví Julija.

Také ovšem přiznává rozpaky běženců. „Mozek zároveň říká, že když začnu myslet v češtině, už se nikdy nevrátím domů. Často jsem slyšela od dětí, že to vnímají jako zradu Ukrajině,“ přiznává.

„Já stále věřím, že se na Ukrajinu vrátíme. Jsme tam doma,“ říká Olga.